Ivišek, Niki: Tohle je ukázka jedné mé nedávno napsané zcénky, dalo by se říci monolog, soustřeďuji se v něm, ale to už si přečtěte, prosím 
samy. Ten popis je tvořen tak, jako kdybyste se na postavy a na onen objekt dívaly z nějaké kamery. Ať se vám líbí
I.
„Laskavě si uvědom, Charlesi, jak vážná je…! Přece nechceš, aby …!“
Kryshallova slova mě nezajímala.
Stál jsem u skleněné stěny (oděný v tom černém ušpiněném a potrhaném plášti s dlouhými chlupy – na pravém rameni zdobila plášť zaschlá krev z doby, kdy mě pokousal Vlkodlak), kterou lemovaly kameny červené vápencové skály a hleděl jsem na přilétávající pozlacené lodě, které přistávaly u červených vápencových skal na protějším břehu rozbouřené křišťálové řeky u skalních sídel.
Sledoval jsem tu nádheru venku: poslední paprsky jantarového zapadajícího slunce ozdobily krajinu, která spala pod sněhem (na červených vápencových skalách se odrážely sluneční paprsky, nad vodní hladinou se snesla mlha, v níž bloudila drobná zlatá světélka, u skalních výklenků se rozsvěcovaly světla, která navigovala přilétávající lodě, aby nenarazily do skalisek, v nichž se tříštily pěnivé hřebeny rozbouřených vln).
Povzdychl jsem si.
Mé matně modré oči sklouzly pohledem k prahu skleněné stěny a spatřily červenou vápencovou skálu. V této skále temní Elfové kdysi dávno vytvořili toto skalní sídlo.
Moji pozornost upoutala loď, která proplula vzduchem nad skalním sídlem.
Pozvedl jsem hlavu, abych si loď lépe prohlédl (pozlacená klasická loď – o něco větší než rodinný automobil – se zakulacenými liniemi, které ozdobily paprsky usínajícího slunce, černá neprůsvitná skla, kleštiny, jež objímaly energetický pohon, světla na bočních stranách, nad nimiž na každé straně byl umístěn pár pozlacených křidélek).
V duchu jsem dumal nad tím, do kterého doku asi zamíří. Světla umístěná po bocích lodě oslnila moji tvář tak, že na chvíli zbělela.
Z tlakové vlny (když se loď mírně snesla k hladině), která doprovázela zvuk energetického motoru – ve zlatém energetickém klubku spletených nitek se pravidelně otáčely rudé pramínky – ukotveného ve dvou pozlacených zakulacených kleštinách. Plavidlo se vynořilo z neviditelného štítu ve chvíli, kdy jsem byl snad ochoten se otočit na Kryshalla a poslouchat jeho průpovídky (ty jsem vždy arogantně ignoroval).
Ten určitě seděl v křesle a nejspíš se zase na mě díval tím svým vyčítavým pohledem.
„Posloucháš mě, co ti říkám?“
Zaslechl jsem Kryshallův hluboký chraplavý hlas. Jeho tón hlasu jasně naznačoval vážnost nynější situace. Evidentně jsem neměl chuť přijímat jakoukoliv reálnou skutečnost o tom, co se doopravdy děje mimo sídlo, které mi zanechal můj nebožtík otec. Snad Kryshall nechtěl dovolit, abych skončil stejně jako otec. Proto na mne dohlížel.
Sledoval jsem pozlacenou loď. Začala klesat (prolétla místem, kde se shlukovaly bludičky – světélka se rozutekla kolem lodi –(motor lodi trochu zazvučel, jakmile se loď mírně snesla k rozvlněné hladině), a když pak loď zamířila ke svému doku, světélka vytvořila opět ten stejný shluk a blikotala nad vodní hladinou, která se leskla v záři ospalého stříbrného dorůstajícího měsíce) – téměř to vypadalo tak, že se její trup líně smáčí v ledové vodě a záře, která vycházela z energetického pohonu, na chvíli propůjčila křišťálové hladině zlatý i rubínový nádech. Hladina řeky se mírně zvlnila pod další tlakovou vlnou. Na hladině řeky rozvířila oka, která evidentně zaujala blikotající světélka. Loď se po hladině nesla až k jednomu z nejnižších skalních výklenků. Pozoroval jsem, jak některá světla na lodi zhasla, a jak se změnila barva energetického pohonu ze zlaté na jasně bělavou (to znamenalo, že běží jen nejnutnější systémy plavidla – vznosný systém, který udržoval plavidlo nad vodní hladinou, a zdroj systémové energie). Jen purpurové nitky se dál ve zlatých kleštinách proplétaly jako neúnavní hádci.
„Charlesi, poslouchej mě, když s tebou mluvím. Uvědom si laskavě, že nejsi JEN TAK NĚKDO,“
Jistě. Teď mi Kryshall začne vyčítat, že jsem Vlkodlak. Že se nemám po nocích prohánět v lesích na motorce a nevím, co ještě.
