Drakie (taková malá recenze)
Sophie Jordan; CooBoo, 2012
Tahle knížka mě lákala už dlouho. A to nejen slibným názvem, ale i zajímavě provedenou obálkou s dívkou, jejíž tvář zdobí šupiny a oko svislá zřítelnice. Navíc abstrakt sliboval opravdu zajímavý příběh plný mystiky a draků, zasazený do našeho současného světa.
Kdo zná moji tvorbu, ví, že tohle téma je mi blízké, takže o to lákavější. Moc mě zajímalo, jak si s ním bude autorka ochotna pohrát.
První dojem byl velmi povzbuzující, protože to, po čem jsem bažil ze všeho nejvíc, tedy draci, se objevilo hned na začátku, a to v míře přímo vrchovaté. Nešlo tedy o draky přímo, ale o jejich potomky (jak bylo možné dočíst se dál), kteří si říkali drakiové nebo chcete-li drakie, což je ženský rod téhož. Svou anatomií by byli k nerozeznání od nám známějších drakoniánů, ale na rozdíl od nich měli speciální dovednosti. Někteří lépe létali, jiným byl vlastní spíše pohyb pod hladinou, byly mezi nimi silnější jedinci nebo telepati. Byli velmi pevně spojeni s prostorem a přírodou, kde žili, což jim dodávalo sílu a navíc schopnost reagovat na podzemní vodu či vzácné nerosty. Žili proto na odlehlých místech v malých uzavřených komunitách organizovaných jako smečky. Měl bych však ještě dodat, že jejich hlavní schopností, která přímo souvisela s jejich přežitím, byla schopnost téměř okamžité transformace do lidské podoby a zpět. Když k tomu přidáme ještě dosti dlouhý věk a naprostou absenci projevu stárnutí, zdál by se být jejich život úplná idylka.
Ovšem tak tomu nebylo, protože je ohrožovali lovci, kteří jejich rody decimovali s takřka genocidním rozsahem.
Nyní tedy pár slov o ději (vynasnažím se nespoilerovat).
Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Jacinda. Jacinda má problém. Nestačí, že patří k tajnému dračímu národu, navíc je po mnoha generacích první drakií, která dovede chrlit oheň. To z ní ovšem udělá nesmírně důležitou položku v hlavní rodové linii celého kmene. Drakiové s tak silnou zbraní, jakou je oheň, by mohli nejen lépe odolávat lovcům, ale získali by navrch i nad ostatními kmeny. Proto je předurčena k páření s budoucím alfasamcem a rada starších pečlivě počítá, kolik by mohla vrhnout mláďat.
Jacindy samotné se pochopitelně nikdo neptá, což je pro ni dosti frustrující a svůj vzdor dává najevo porušováním i nejzákladnějších pravidel společenstva. Starší jí to tolerují až do okamžiku, kdy na sebe strhne pozornost skupiny lovců a ohrozí tak celý kmen.
Neboj, zatím jsem nevyzradil nic převratného. Tohle jsou události cca prvních deseti stran.
Souhrou následujících událostí se ocitá daleko od domova představovaného deštivými horami s vlahými lesy uprostřed vyprahlé pustiny. V městečku plném netečných lidí, kde jejími nejbližšími jsou sestra, která ovšem nemá drakijské schopnosti a matka, která svou drakijskou podstatu nechala odumřít.
Jestliže se Jacindě v kmeni nelíbilo, tak tento satelit Las Vegas ji přímo zabíjí. Svět kolem ní je nepřátelský, matka odtažitá, sestra protivná. Ve škole si hned první den proti sobě poštve elitu dívčí poloviny žactva představovanou klubem roztleskávaček.
Jediným světlým bodem této písečné cely je podivný mladík mohutného hrudníku a lesklých vyrýsovaných svalů, ke kterému zahoří láskou na první pohled. Problém je však v tom, že je to jeden z lovců!
A to je tak v kostce všechno.
Ano, tušíš správně. Drakie, resp. drakiové jsou v tomto příběhu pouhou kulisou. Stejný účel by klidně splnili třeba vlkodlaci, upíři nebo dejme tomu portorikánci. Veškerý děj příběhu je v podstatě soustředěn jen do první a poslední kapitoly, zbytek se zabývá téměř výhradně popisem pocitů hrdinky. Nutno podotknout, že pocitů značně depresívních, podporovaných krutým nebo netečným okolím. Ano, jsou tam světlé chvíle, například když se vloudí do domu svého přítele a je téměř odhalena, ale většinou se veškeré napětí točí kolem toho, jak se intenzívně snaží úkryt, nebo naopak projevit svou drakijskou podstatu.
Milovníci „mladistvých“ románů prominou, s knižní verzí young adult se setkáván poprvé. Twilight ságu jsem doslova přetrpěl do třetího dílu a na další jsem se dívat odmítnul s tím, že budou nepochybně úplně stejně o ničem jako ty první tři. Drakie tomu byla opravdu hodně podobná. Hemžilo se to tam krásnými, bohatými, zlými kluky a krásnými, sexi, krutými holkami. Nikdo absolutně neprojevil ani náznak nějakého logického myšlení.
Navíc jsem vůbec nechápal, proč drakiové žijí tak odloučeně ve vesnici chráněné magickou mlhou, ale přitom trvale používají lidskou podobu. Bylo by daleko logičtější a v zásadě bezpečnější, kdyby takto žili mezi normálními lidmi. Hlavní hrdinové by jeden druhému ušetřili plno trablů, kdyby si hned na začátku potvrdili, co bylo zjevné a co před sebou naprosto zbytečně tajili. Když už to nejde dál natahovat, a oba vyloží karty, Jacinda o sobě vyzvoní naprosto všecko, ale například o enkrosech, jakési tajemné skupině lidi, která o drakie opravdu moc stojí, nepadne ani slovo. Přitom o kapitolu předtím je jasně řečeno, že chce o lovcích zjistit co nejvíc informací.
Prostě, s tím jak byla pravidla nastavena, by se dal vybudovat monumentální příběh s fantastickým rozmachem. Místo toho je to jen takové popocházení v uličkách zaprášeného městečka na cestě mezi školou a zahradním domkem.
Ke čtenářskému požitku nepřispělo ani provedení textu. Příběh je napsaný v ich-formě, což je celkem v pořádku, ale použitý přítomný čas místy působí poněkud kostrbatě. Kapitoly jsou přímo prošpikované celými odstavci popisů, jak se kdo tvářil, jak vypadal, jaký sval mu kde vyčuhoval z díry v košili a kam až mu tekl pot.
Kniha má ještě dvě pokračování, ale myslím, že si je nechám ujít.
