Nedá mi to. Dochází tu k takovému množství omylů, že je zřejmě nutné je probrat jeden po druhém.
Poezie se nerovná vázané řeči. Hromada moderní poezie vázanou řečí psaná není a naopak ne všechno, co je psáno ve verších, je báseň. Krásný příklad je Dlouhý, Široký a Krátkozraký a rozhovor s dědem Vševědem. "Děde, před tvou moudrostí se vše v prach řítí. Princ chce vědět, zda se neocitne v..." ještě není báseň.
Každá řeč je rytmická. Pro člověka je téměř nemožné mluvit bez rytmu. Jen jsme na svůj "běžný" rytmus navyklí tak, že si ho často příliš neuvědomujeme. Od toho má jazyk přízvuk, práci s hlasem a frázování. Není tudíž výhradní výsadou básně být rytmická a tudíž přirozená.
Příběh se dá nějak splácat. Stačí přetrpět jeden díl téměř libovolného televizního seriálu aby to jednomu bylo jasné. Nebo, pokud chceme vážnější příklad, stačí se podívat na většinu politicky či jinak angažované literatury. Čím víc se angažuje, tím víc se to obyčejně čte. Pujmanová je učebnicový příklad.
Hlava a pata, spád, pointa a dokonce ani postavy a popisné pasáže nejsou jen v povídkách. První tři z těch pěti báseň potřebuje, i když třeba můžou po čtenáři chtít nějaké přemýšlení, než mu to celé dojde. Postavy a popisné pasáže být pravda nemusí (ostatně bez popisných pasáží se někdy obejde i povídka), ale mohou. Například Wolker, Balada o námořníku. Tady se dosahuje kýženého "povídka je snazší" tím, že se porovnává obtížnost napsání dobré, nebo alespoň slušné povídky s napsáním čehokoli, co alespoň vzdáleně připomíná báseň. To ale samozřejmě není srovnání, na základě kterého by bylo možné si na věc "povídka versus báseň" dělat názor.
Báseň potřebuje být kompaktní. Vypustit to, co tam nepatří, to je nutnost při psaní čehokoli od básně přes povídku po diplomovou práci. V opačném případě bude výsledek vždycky rozplizlý, a to zcela bez ohledu na užitou formu.
Dostupnost kritiky není pro básně lepší než pro povídky. Tohle snad už ani nepotřebuje komentář. Konstruktivní komentář je vždycky vzácné zboží, a že by ho povídka měla větší nedostatek než báseň, o tom si dovolím pochybovat.
Základem literatury je rytmizace a píseň...velmi vzdáleně. "Literatura" pochází od "littera" - znak, písmeno, písmo, dopis, knihy, záznamy, účty...i tu literaturu to může znamenat. Jinými slovy, jedná se o to, co je napsáno. Konec konců máme dnes spisovatele, ne rhapsódy.
Rytmizace a zpěvnost je zásadní tam, kde písmo není, nebo není jeho užívání v daném kontextu rozšířené a kde jeho místo zaujímá paměť. Tam je rytmus jednou z pomůcek a opor paměti, tam patří katalogy nejlepších achájských bojovníků a nejlepších koní.
Naproti tomu psaná literatura se bez toho do značné míry obejde a může se uchýlit k přirozenějšímu rytmu a vyjadřování, protože oporu paměti už nepředstavuje ten rytmus, ale papír - nebo v našem případě místo kdesi na serveru. Tedy: Báseň je přirozenější zcela obecně a objektivně. Pokud jsi rhapsód z jedenáctého století před Kristem.
A když už jsem u toho, s tím taky souvisí ty děti. Zaprvé si potřebují cvičit tu paměť, zadruhé mají mnohá ta pořekadla u nás starší kořeny než všeobecná gramotnost. A abych se vrátil k prvnímu bodu, říkanka tak jako tak ještě není báseň. Kdyby to nejpřirozenější vyjadřování bylo, ptali bychom se verších kolik je hodin nebo kolik stojí kafe.
A mimochodem, jaká přesně je souvislost mezi zpovykaností a neznalostí říkanek?
Proč by proboha nejpřirozenější forma měla být nepraktická? Lidem se obvykle komunikoje nejlépe právě v takovém kódu, který je pro ně přirozený (a na který jsou zvyklí). Bylo by nepochybně možné, abychom se na čas ptali ve verších. Chtělo by to hromadu studia různých veršů pro různé situace, ale rozhodně by to nebylo nemožné. Jestli to tak není, nejspíš pro to bude nějaký důvod.
Co se pak týče návratu k veršům v emotivním vypětí, marně v hlavě hledám přílklad. Těžko si představuju, jak někdo mluví náhle ve verších, protože mu někdo zemřel. Nebo že by spíš v hněvu? "Můžu si říct nádivo/nejsi chytrý dosti/neboť jsem si na pivo/kladivo své pustil"?
Prohlásit, že "Nesouhlasili by jen proto, že tomu nerozumí. Kdyby tomu rozuměli tak si na povídku nikdy netroufnou." je arogance non plus ultra. To ohodnocení toho výroku nijak nesouvisí s jeho předmětem. Říct o čemkoli, že "ten, kdo se mnou nesouhlasí, nesouhlasí jen proto, že tomu nerozumí", je arogantní, protože to prohlášení si osobuje právo na neomylnost. Jestliže je nesouhlas vždy důsledkem neporozumění, pak ten, kdo rozumí, by musel nutně souhlasit, nebo být přinejmenším indiferentní.
Na další úrovni je arogantní tím, že shazuje námitky ze stolu, aniž by se jimi vážněji zabýval. Říct "nesouhlasí, protože nerozumí" je jen způsob, jak se vyhnout přemýšlení o tom, jestli bych se přeci jen nemohl mýlit.
