Je pravda, že na tyhle věci je nejlepší mít nějakého soukromého externího šťourala, který se v tom vyžívá a nutí Vás nad tím přemýšlet. Žel bohu ho najít není tak jednoduché. (Jednoho šťourala sice osobně znám, ale ten zase nevydrží u tématu, nebo se na mě skoro pobožně dívá, takže je de facto k ničemu).
Docela by mě zajímalo, kolik věcí by uhnilo, kdyby se v tom začal rýpat někdo jiný (i když se snažím na to pohlížet několika očima najednou, jsem stále jenom člověk, kterému něco unikne). Je pravda, že se mi zatím osvědčilo "nechat to hnít". Buď to tam vydrží a je to super, nebo to odpadne a musím to dát pryč (velmi často ani nevím, že to odpadává a pak si jen všimnu, že už o tom neuvažuji), nebo, což je nejhorší případ, to sice uhnívá, ale odpadnout to nechce.
Myslím, že nemohu nic jiného než doufat, že si čtenář mých nedostatků nevšimne, protože zaučovat si svého šťourala, i kdybych měla nějakou ochotnou oběť, trvalo by to dlouho. Jakmile začnu, začnou se objevovat otázky, které třeba zodpovězené mám, ale musela bych začít z jiné strany. A to nemluvím o těch dírách (skoro už černých), které ohrožují strukturální integritu světa, o příbězích ani nemluvě.
Což mě tak trochu navedlo na jednu otázku, i když nevím, jestli ji dokážu správně vyslovit (tedy spíš napsat). Stalo se Vám někdy, že byste narazili ve svém světě na díru, která by ohrožovala existenci Vašeho světa, nebo alespoň podstatnou část, ale ve skutečnosti jde jen o malý detail, kterým se v příbězích ani nedostanete, protože jednoduše není nutné, aby o tom čtenář věděl? (A přitom vy sami to nemůžete nechat plavat, protože zalátání oné díry je pro Vás osobně důležité.) Snad jste mou otázku pochopili 🙂
