Naleštění klaďasi nejsou už tak v oblibě, protože jsou moc předvídatelní. Nynější moderní svět vyžaduje akci. Ódy o světlopřinášejícím hrdinovi, co vždy všechno zlo porazí, jsou nudné. A čtenář se líp stotožní s hrdinem, co má nejenu mouchu. Netvrdím, žemusí být zrovna extra záporňáci, protože ti jsou taky nudní (člověk má v sobě,jak dobro, tak zlo a může být člověk sebezlejší, ale z nějaké lidské krutosti se mu zvedá žaludech, chce, nechce). Když je záporák opravdu záporný, vždy zvolí tu zlou stránku. Tudíž vždy zabije, vždy znásilní, vždy okrade a nehledí na okolí. Kladnej hrdina vždy zvolí si zas dobrou cestu. Vždyť to je děsná nuda.
Ale když je hrdina třeba kladnej, ale jeho mouchou je, že je to trochu nervní člověk, jednou neudrží nervy na uzdě a někoho nakopne. A už z toho může vyplynout zajímavý děj. Zatímco u těch ,,lajnovaných" se to zmůže maximálně na nějakého protivníka, toho přemůže a šmitec.
A co se týče větší obliby těch zápornějších, je to kvůli zajímavosti děje. Třeba kniha s titulem ,,Ras" je zajímavější, než ,,Voják".
Já mám osobně slabost na hrdiny, co jsou nějakým způsobem odlišní od ostatních. Třeba nějaký slabý kusy z vrhu, mrzáci a td. Prostě se snaží přežívat a nemají to jednoduchý. Ale i když třeba aby přežili dělají hodně špinavou práci a srdce jim zkamení, v situacích, kdy to čtenář nejmíň čeká udělají nějakej skutek, kterým vyrazí dech. Tím jsou pak velmi nepředvídatelní, jak se kdy zachovají a čtení je neuvěřitelně napínavý. Ale naleštěný hrdiny si taky občas ráda přečtu
