Takže, už mám napsanou stránku a myslím si, že to nejsou nějaké bláboly. Jen by mě zajímal Váš názor:
Dharma. Prastaré magické zákony, které musí ctít každý Dévan. Každičká bytost, jenž podléhá proroctví Karmy. Bytosti, které uctívají čandru, jíž nazvali Garuda. Vždy v první fázi barda obětují Dévané čandře Džívu.
Věří, že jim oběť Džívy přinese štěstí, a že s nimi zůstane prastará magie.
Nyní opět po 100 cyklech barda nastává nová epocha. Svět, který Dévané ctí, však umírá. Pomalu ale jistě se blíží jeho záhuba. V tomto světě však neexistuje nikdo, kdo by mohl spasit jeho veškeré jsoucno. Ale …
„… třeba se nemýlím. Třeba existuje nějaký princip, který nám jednou umožní,“ pronesl hlasem, v němž zazněly náznaky nejistoty.
„Charlesi, nebuď naivní!“
„Nejsem naivní. Jen říkám, co si myslím,“ hlesl.
Charlesovy matně modré ustarané oči přelétly přes celou místnost, jakoby hledaly záminku, která by dokazovala existenci toho druhého světa.
„Už je pozdě. Půjdu si lehnout,“ dodal postarší muž, který seděl za černým dřevěným stolem.
´Jen si běž,´ zamyslel se Charles.
„Nebuď dlouho vzhůru. Víš, že nás zítra čeká náročná cesta,“ řekl stařec chraplavým hlasem.
Pomalu se zvedl ze židle. Chvíli mu to trvalo, než se zvedl, přičemž se opíral o umatlanou desku stolu.
Pak tiše zabručel.
Charles neslyšel, co si pro sebe mumlá. Ostatně byl rád, že stařec už odchází z místnosti pryč.
„Ještě bych zapomněl,“ podotkl starý muž.
Mávl pravačkou a plamínky svíčkového lustru zeslábly.
„Tos byl ty?“ zaváhal Charles.
„Ne,“ odvětil stařík.
*
„Rychle se najez, dělej,“ řekla.
„Proč to musím jíst? Nemám hlad,“ odsekla dívenka.
Seděla u kruhového stolu a její krásné jantarové oči pozorovaly jakousi břečkovitou bramborou kaši.
„Anna,“ rozčílila se žena, přičemž ukázala na prapodivné jídlo, které měla dívenka sníst:„Jez!“
„Možná bys to měla sníst,“ zašeptal chlapec, který seděl vedle ní.
Venku se rozpršelo. Déšť bubnoval do oken. Pak následovalo záblesk zlatavého světla, který zkřižoval šerou oblohu.
