Moudří draci

"Zlatý drak se nikdy nezúčastnil žádného výboje. Je čistý a bez poskvrny. Je to Strážce, který brání začarovaný hrad. Tam střeží rytíř čistého srdce Svatý kalich, který je zdrojem Míru, Přírody a Života. Svatý kalich skryt očím smrtelníků, protože ho nebyli hodni. Získat se ho podařilo jen třem rytířům, a jen jeden z nich, prostý hříchu, se stal jeho králem. Před zraky svých dvou druhů byl tento rytíř čistého srdce spolu se Svatým kalichem povznesen ze země s příslibem, že se vrátí, až obyvatelé tohoto světa budou hodni na kalich pohledět a pít z něho. Zlatý drak byl povolán, aby Krále Kalicha odnesl na Začarovaný hrad v srdci Skrytého lesa a aby jej tam hlídal, dokud se Svatý kalich nevrátí na zemi. Pak jim vylétnou v ústrety všichni draci, s čistými a bezúhonnými muži na hřbetě, a všichni Nositeli Kalicha a Zlatému drakovi složí hold. A tehdy bude veškerá příroda vyléčena ze svých ran. Strach a nenávist zmizí. Panny a draci budou přátelé a nastane doba míru, zahalená zlatou září Svatého kalicha, jeho líbezným životodárným světlem.“

Zlatý drak podle Montse Santa…

… připomíná silně mýtus o Svatém grálu, na který přímo odkazuje. Tento zlatý drak je jediný na světě, a jaksi absolutní; nejmocnější a především nejúžasnější z draků. Podrobnosti o něm se prý dočteme v Knize zlatého draka, odkud prý pochází úvodní citát, ale sehnat ji je poněkud problém, protože je to prý nejposvátnější kniha dračí kultury….
Velice podobně vidí problém zlatého draka i světy AdnD, nebo i našeho DrD. Zlatá barva šupin je jen to první a nejnápadnější poznávací znamení. Porůznu se dočteme i o dalších vlastnostech. Například, že při vylíhnutí jsou jejich šupiny tmavě žluté s nazlátlými skvrnkami. Postupně se stárnutím skvrny zvětšují, až zezlátnou. Kolem úst mají silné vousy či tykadla a z tváře jim září důvtip. Jejich zorničky se postupně ztrácejí, až oči připomínají zářivé polokoule roztaveného zlata. Voní po šafránu a kadidlu. Mohou žít kdekoli; jejich doupata jsou izolovaná a vždy vytvořená z kamene, ať už se jedná o jeskyně nebo hrady. Obvykle mívají věrné stráže - zvířata z dané oblasti, bouřkové nebo oblačné obry. Obři často s drakem uzavírají dohody o vzájemné spolupráci v obraně. Zlatí draci se obvykle živí perlami a malými drahokamy. Podobné dary přijímají s radostí, ale nesmí se jednat o úplatek.
Mimořádná je jejich znalost magie a veškeré dračí i lidské moudrosti vůbec. Nepřehlédnutelným a pozoruhodným znakem je schopnost měnit se v člověka; právě jako jsme popsali u drakodlaka. A nakonec – draci zlatí jsou především vždy nezpochybnitelně dobří a spravedliví; tedy pravý opak těch nejznámějších mýtických princeznožroutů, o nejmocnějším černém draku nebes ani nemluvě.

Borch Tři Kavky

Jen pro úplnost dodejme, že mnoho lidí, pokud je řeč o zlatém drakovi, připadne na toho v našich krajích možná vůbec ze všech nejslavnějšího, dílo to Andrzeje Sapkowského. Možná tento výtečný drak postrádá úžasnou vznešenost draka Montse Santova, neb putuje světem coby obyčejný rytíř, provázený dvěma krásnými Zerrikánkami. Víme o něm, že se pohybuje zřejmě častěji v podobě lidské; a tudíž užívá svoje nepravé jméno Borch Tři Kavky; jako zlatého draka ho spatřil málokdo. Ale potom se stane útěchou všem pronásledovaným a hrozbou všem nespravedlivým… takže vlastně v základu mýtu velký rozdíl není. Pouze ideál dokonalého a vyrovnaného štěstí vypadá v očích autora trochu jinak, než sedět na nějakém začarovaném hradě…

Odkdy jsou tu zlatí draci?

Dobře; to byly všechno nápady nepochybně dost novodobé. První dojem ze zlatých draků je, že je novodobě vytvořený protějšek draků zlých, kteří jsou známi odedávna; že stará doba zlaté draky neznala. Nejprve tu byli draci zlí, a pak k nim byli dotvořeni draci hodní.
Problém je poněkud složitější, jako skoro všechno v drakovědě. Mýtus zlatého draka je složen z několika částí dílčích. Nemá například asi smysl dlouho přesvědčovat, že idea Draka – Strážce (Tajemství či Pokladu) provází draky opravdu velice dlouho. Drak Ladón, který hlídal Zlatá sluneční jablka, je přesně tento případ, a patří mezi nejstarší draky antiky; Beowulfův drak nebo Fáfni jsou zase v mytologických prazákladech severní Evropy.
O zlaté barvě u draka nemáme dříve mnoho jednoznačných zpráv; ale odedávna platilo, že zlato je barvou královskou; a připadnout na zlatou barvu u dračích šupin proto muselo být jen otázkou času.
Ale to nejzajímavější je povaha zlatého draka; je ušlechtilý, moudrý, a zkrátka stejný prototyp dobra, jako byl drak Perseův prototypem zla. A tato vlastnost se podivuhodně spojuje se schopností nabývat lidské podoby, o které byla řeč minule….

Jilocasin

Zatímco příběhy Meluzíny nebo Dračí princů lze mít za půvabnou erotickou anekdotu, tak typickou pro francouzský vrcholný středověk, s Jilocasinem je to složitější. Ten měl údajně žít v Gaskoňsku za dob Karla Velikého; měl zřejmě hrad se služebnictvem, kde sídlil v lidské podobě, a navštěvoval králův dvůr jako jeho poddaný. Jednou, když putoval lesem v podobě trubadúra, zaslechl volání ženy, přepadené lupiči. Jilocasin se proměnil v draka a lupiče snadno přemohl. Ženu pak odnesl do svého příbytku. Tam se o ni postarali služebníci; a zjistili, že žena cestuje s malým dítětem, starým několik týdnů.
Když se žena probrala, vyprávěla Jilocasinovi svůj příběh. Měla za muže rytíře, nicméně záhy ovdověla, a rodina ji přinutila, aby si vzala svého bratrance. Ten chtěl ale jenom majetek a tituly, které takto vyženil. Když se ukázalo, že žena čeká s prvním mužem dítě, chtěl se ho zmocnit, protože by ho jako budoucí právoplatný dědic ohrozilo. Když to zjistila, pokusila se utéct; její nový muž ji nechal pronásledovat, a jak to dopadlo, už víme.
Žena zůstala i s dítětem u Jilocasina. Na rozdíl od příběhu Meluzíny od začátku věděla, že je to drak; nijak ji to nelekalo, a jejich láska utěšeně vzkvétala. Starali se nejen o dítě z prvního manželství, ale záhy žena otěhotněla podruhé. A zde najednou romantický příběh končí tragicky – žena totiž po narození druhého syna zemřela. Jilocasin se staral o dva malé chlapce, a vychoval z nich udatné rytíře, ozdobu královského dvora. I oni bývali označováni jako Dračí rytíři; a nakonec dobyli hrad zlého strýce, a tak svoji matku pomstili.
Kromě toho proslul Jilocasin řadou dalších činů; připisuje se mu řada básní (zejména milostných), byl považován za králova přítele a rádce…. Zkrátka, je to moudrý drak se vším všudy, bez ohledu na to, že nikdo nezmiňuje zlatou barvu jeho šupin.
Co bohužel není zjištěno, je stáří příběhu. Asi ho nelze bez dalšího připsat rannému středověku, ke kterému se hlásí; ale řada společných rysů s příběhy již uvedenými, které jsou ze 14. století, dává tušit, že nebude o mnoho mladší.

Císař Říše středu

V případě drakodlaků už byla řeč o Šunovi, prostředním ze tří „dokonalých císařů“. Nyní nás zajímá Jű, poslední z nich, který skutečně žil v letech 2205-2176, a založil prastarou dynastii Sia. Byl to zřejmě syn Šunův; vypráví se ovšem, že jejich příbuzenský vztah byl krajně neobvyklý.
Po Šunově smrti přišla veliká povodeň, kterou vyvolal obávaný bůh Vládce Severních nebes. Většina bohů ho v tom podporovala; jen bůh Kuen měl s lidmi soucit. Hledal dlouho způsob, jak povodeň přemoci. Poradily mu v tom sova a želva. Na dvoře Vládce severních nebes je drahocenná Rostoucí hlína; stačí jí jen trochu roztrousit, a ona postupně vytvoří veliké ostrovy suché země. Příběh pak pokračuje složitou cestou Kuena na dvůr vládce Severních nebes, kde se mu podařilo Rostoucí hlínu ukrást a svět zachránit. Při tom ale nakonec zahynul, právě v místech Šunova hrobu. Duch Kuena však přečkal, protože byl jako bůh nesmrtelný; a dále zkoušel bojovat proti povodni. V podobě žlutého medvěda se vydal na další dlouhou cestu; nakonec si na radu šamana lehl zpět na místo svého hrobu. Tři roky zůstal ležet na místě, tělo se nerozložilo, a začal v něm klíčit nový život. Vládce Severních nebes se o tom dozvěděl, a vyslal jednoho služebníka, aby mrtvolu zničil. Když však služebník do medvědího těla zasekl meč, z rány vyletěl žlutý drak a na něm císař Jű.
Tady je třeba zdůraznit, že příběh je nesmírně starý. Císař Jű může být stejně tak synem boha Kuena, jako Šuna; mohl být zrozen na draku jako na koni, a nebo byl sám žlutým drakem, ve kterého se občas měnil. Jsme tu ale u jádra věci; pro Číňany je Jű od žlutého draka neoddělitelný; duchovně je stejnou silou, prazákladní, nejvznešenější, která je Středem jejich říše Středu; každý další císař je proto zároveň drakem (žlutým, císařským). Spojení draka a císaře má původ nepřehledně dávný; již zmíněný Šun byl drakodlakem, jak jsme viděli; a jeho předchůdce, Žlutý císař, první z Dokonalých císařů, který vládl okolo roku 2698 př.n.l., dává už svým jménem tušit, že byl také drakem.


Dobří a zlí draci

Kruh nejzákladnějšího mytologického putování se uzavřel. Došli jsme od nejobávanějšího z draků Černého draka nebes, k tomu nejmoudřejšímu a nejvznešenějšímu – dávným čínským císařům. Není pochyb o tom, že oba dva tyto póly dračí mytologie se ztrácejí v mlhách dávnověku. Je docela častý zjednodušující výklad, že Černý drak je základem všech draků Západu, a Žlutý (či zlatý) drak je základem dračí mytologie Východu. Ale při pozornějším pohledu je tento výklad zoufale nepřesný a zkreslující. Na Východě nacházíme odpočátku draky stejně obávané, jako na Západě; v čele s Černým drakem, který zaútočil na Nu-wu, a který tedy ve skutečnosti probleskuje všemi kulturami lidstva; rozhodně tedy nejsou všichni zdejší draci dobří.
Na Západě zase už odpočátku vidíme záhadné draky, kteří vlastně na hrdiny neútočí, hlídají tajemné poklady – třeba Zlaté rouno Argonautů nebo Zlatá jablka Hesperidek; a také tu vidíme moudrého Jilocasina a řadu draků vysloveně sympatických. Bylo by lákavé prohlásit zlatého draka za čínský import; ale pokud se nesoustředíme na tu zlatou barvu (která je vskutku pro Čínské mýty nepřehlédnutelná), ale na dobro a duchovní symboliku, nezdá se nám, že by autoři francouzského středověku nutně museli znát čínskou mytologii.
Zdá se, že polarita Dobra a Zla je naopak jedním ze základů dračí mytologie. Společným jmenovatelem je potom Síla a Vznešenost; významy velice podobné, jako u mytologie Lva, Tygra, Medvěda nebo Orla. Ústředním bodem záhady potom je, proč si naši předkové tak libovali ve využití draka jakožto ultimátního monstra a symbolu královské síly, když by drak neměl existovat, kdežto uvedená zvířata byla známa běžně….

Autor: Argonantus



Komentáře


reagovat ERAGON - 2009-09-19 07:55:54
Já znám zase z triologie Válka duší skvělého draka Zrcadla, který je magickým ochráncem citadely světla. Možná že je to tak jako v Eonovi jen vybraní a nebo s určitou pomůckou můžou draky vidět. Když jsem četl Arthura Spiderwika knihu Určování magických tvorů tak tam bylo napsáno, že tyto tvory může vidět pouze sedmý syn sedmého syna nebo pomocí zvláštního kamene.


reagovat griffy - 2006-12-04 13:46:23
není zajímavý jak najdou draky v každém uplatnění ? třeba do pohádek .....do dobrodružství , hororů.......najdete je skoro všude když se to tak vezme :-)


reagovat safira - 2006-11-28 16:17:11
newim asi si myslite ze sem debil ale me pride ze tady draci sou a treba spej jako velky hory nebo se dobre schovavaj at je to tak nebo tak. tak si myslim ze to nejsou neco jako zvirata ale moc inteligentni tvorove mnohem inteligentnejsi nez lidstvo samo.


reagovat Dranae - 2006-11-09 11:33:16
To co psal James znam taky z jedne knihy. M.A.Stackpole Dračí hněv. Drak jmenem Dravotrak se přeměnil v člověka aby pochopil lidskou rasu.


reagovat Zateha - 2006-10-30 15:58:48
Moc zajimavý članek!Skvěle!Ale neni možný,že drak a saň je něco uplně jiného?
Co když většinu mítů o "zlých a obludných" dracích mají na svědomí právě saně?


reagovat James - 2006-08-17 16:54:45
Takovej jeden zlatej drak se vyskytuje v knize: Zaklínač věčný oheň . Fakt pekna a doporucuju navic je v ní několik situací zde popsaných. Př. Přeměna draka na člověka, tento zlatý drak tu již byl zmíněn ne ale v jakém díle se vyskytuje.
Zpráva byla upravena: 2006-08-17 16:56:07


Zápis povolen pouze přihlášeným.

Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven