Už dávno neunáším princezny.
Nejdřív vřískají, že se bojí a chtějí domů. Pak mi do doupěte houfně chodí kdejaký jiří, aby ji osvobodil. Ve finále holka akceptuje a vleze mi do postele.
Malý princezničky jsou sice roztomilý, ale musím se jich zbavit.
Takže jako věno nabízím nějaký artefakt ze svého pokladu.
A tak došlo na námluvy, dostavili se jiříkové, sem tam nějaký ten rádoby mazaný chasník, Honza, tuším se jmenuje. No nic, irelevantní...
Jedno princátko se uklání, chce mou dceru za ženu. Prý to bude výhodný dynastický sňatek.
No tak jo, povídám.
A pak začalo vyjednávání o věno.
Jeden služebník se nenápadně přitočil k princi a šeptá: "Drak ti bude nabízet ledacos. Zlato, stříbro, peníze, ale ty nic neber, jen ho požádej o starou rezavou podkovu."
Princ, znalý všech správných legend a pohádek, trvá na tom, že chce jen rezavou podkovu.
A tak jsem mu ji, se zjevnou nechutí, dal.
Když princ odjel i s dračí princeznou, můj starý věrný služebník povídá: "To jsme s ním ale pěkně vy*ebali, co?"
