Převrácený Bajaja:
Jak to viděl drak
Ten den nezačal nejhůř, vlastně začal přímo skvěle. K mé jeskyni se zatoulala ovce a přesně to jsem potřeboval. Víte, po ránu toho moc nesním a tahle jednohubkami vážně bodla. Sluníčko šplhalo víš a víš po obloze a začínalo pěkně prohřívat skálu před mým pelíškem. Hezky jsem se rozvalil na ty teplé kameny a ke spokojenosti mi nechybělo, věřte, vůbec nic. Ale může jeden být šťastný moc dlouho? Kdepak. Z dálky ke mně dolehly hlasy a stále se blížily. No přesně tohle jsem potřeboval, fakt. Tlupa těch uřvaných dvounožců si to rázovala přímo k mé jeskyni. Vedlo je jakési podivné individuum, celé v plechu. Řekl jsem si, že na chvíli zalezu, než přejdou kolem. Kdyby mě tu viděli, pár by jich dostalo infarkt a na předlouhém seznamu dračích hříchů by zase přibylo pár položek.
Jenže tihle kašpaři nešli jen kolem. Šli ke mně a nebyla to zdvořilostní návštěva. Rytíř mi vjel na tom svém koni málem až do bytu, ani nezaklepal a hned začal něco vyřvávat. Asi mu nikdo neřekl, že jednomu není moc rozumět, když si nezdvihne hledí té konzervy co nosí na tý svý dutý šišce. Nicméně jsem mu slušně odpověděl, že pokud mi něco přinesl, ať to nechá před vchodem, že si to vyzvednu později. Nedovedete si představit, jak ho to naštvalo! Ječel tak příšerně, že jsem se začal vážně obávat o jeho zdraví, co kdyby ho trefil šlak, že jo? Snažil jsem se ho uchlácholit, ale s šílenci je to vždycky těžké, nikdy hned nepoznáte, co na ně platí. Mával svým kopím a bušil hlavou o štít. To nebyl šťastný nápad.chvíli
Každý máme svoje mouchy, a já zrovna nesnáším zvuk o sebe narážejících kovových předmětů. Nedalo de nic dělat, musel jsem vyjít ven, pokud jsem se nechtěl zbláznit. Nedovedete si představit, jaké davové pozdvižení jsem způsobil. Lidi jsou vždycky hrozně nesví, když spatří stodolu na čtyřech nohách s blanitými křídly. Dav srocený před jeskyní se rázem rozdělil na tři skupiny. První se křižovali, druzí omdlévali a třetí rovnou zdrhali – velmi zdravý přístup, když naštvete draka mé velikosti.
Plecháč očividně postrádal pud sebezáchovy. Sklonil kopí a pobodl koně. Co jsem s ním měl dělat? Zkusil jsem to ještě jednou po dobrém a plivnul jsem po něm menší ohnivou slinu. Mířil jsem na to jeho kopí a měli byste vědět, že v plivání jsem fakt dobrej. Kopí mu shořelo na popel, než bys řekl švec. Plechový mužíček profičel neškodně kolem mě, otočil se a vytáhl meč. V ten moment jsem měl o něm jasno. Blázen. Rozumějte, jít na draka s mečem je totéž, jako lovit nosorožce zavíracím nožíkem, navzdory tomu, co se můžeme dočíst v pohádkách. Ale tenhleten hošík byl těmi literárními fantaziemi ovlivněn zřejmě přespříliš. Jemně jsem ho zvedl ze sedla a křápnul jsem s ním o zem. Zarachotilo to tak strašlivě, až mi naskákala husí kůže. Už jsem řekl, že kovový zvuky nesnáším. Zatuhnul jsem zuby, zvedl ho znovu a uplácal z něho úhlednou kovovou kuličku. Pustil jsem ji po svahu dolů a ještě dlouho ji sledoval, jak nabírá rychlost a klestí si cestu podrostem.
Chtěl jsem se zase pěkně natáhnout a užít si toho krásného rána, když mi to došlo. Co nevidět přijdou další plecháči a budou chrastit a třít kovem o kov a bez toho se celkem obejdu, věřte mi. To znamená, že se budu muset stěhovat. Smutně jsem si povzdechl. Škoda, bylo mi tu moc dobře.
