Naštěstí s historií a archeologií obzvláště to funguje tak, že důkaz o neexistenci něčeho podat nemohou, neboť vždycky můžeme říci, že drak při své smrti počal hořet a veškeré jeho pozůstatky tudíž zmizeli v plamenech, nebo cokoli jiného, máte to jako s bohem, dokud nenaleznete důkaz že existuje nemůžete jeho existenci ani popřít.
Například nemůžeme rovněž tvrdit, že již známe všechny druhy dinosaurů, protože tím si nemůžeme být jisti ani kdyby to byla pravda.
Ačkoli nemáme důkaz o tom, že by rytíři doopravdy jezdili na gryfech, vědecky můžeme říci, že pokud víme tak na gryfech nejezdili, leč spolu s touto větou říkáme že nevíme dost. Ano můžeme to podložit tvrzením, že nemáme důkaz o existenci takových stvoření, a některý záhadolog nás může upozornit na genetické anomálie doložené tu tam, tu onde a potencionalita jednoho rytíře na bytosti, kterou by staří kronikáři neuměli popsat jinak, než jako napůl lva a na půl orla rapidně vzrůstá. A že by takováto kuriozita se nezaryla do obecného povědomí natolik, že by gryfa přisoudili tendenční vypravěči skoro každému, již nikoho nepřekvapí.
Na to nám věda může oponovat pouze jedním argumentem, a tím je audionahrávka kmenového vypravěče indianů, kterou kdosi z religionistů nahrál, při zkoumání "primitivních náboženství", kdy vypravěč v půlce dlouhého eposu popisoval nesmírně absurdní bytost a zničeho nic se vědce zeptal: "Věříte, že takové bytosti existují?" Dilema religionisty bylo obrovské, neboť nechtěl urazit vypravěče a přitom celá akademická obec, pro kterou nahrávka byla pořizována by se mu vysmála a celý jeho výzkum prohlásila za nevědecký a proto odpověděl:"Ne." vypravěč se pousmál a pravil: "Vidíte, my rovněž ne a přesto si o nich rádi vyprávíme." a pokračoval dál v eposu.
