Řekla bych, že pokud se dostanete v psaní do bodu mrtvějšího než pokrok v lidském myšlení, nejspíš vám v tom textu někde něco skřípe.
Aspoň u mě je hlavní nebazírovat na tom, co už jsem napsala. Já vím, zahodit dvacet stránek je rána, ale když tohle dokážete, jste blíž k lepšímu psaní.
Když vycítím, že tahle scéna prostě nehraje, no tak jí vymažu, nebo přepíšu. Neváhám děj překopat od začátku, jen aby ten protivný hlásek v mé hlavě, co mi říká, že je to blbý, mlčel. Často si píšu jen tak scény bez zařazení do kontextu, a třeba si i někdy říkám: jo, tohle se hodí na konec, to tam šoupnu... až na to přijde řada... hergot, to se hodí rovnou sem na začátek, lup a už je to tam! Než se dohrabu se konci, něco mě určitě napadne.
Třeba jste tam napsali scénu, která se vám fakt líbí a jste na ní hrdí, protože vaše oblíbená postava se v ní ukázala jako ten správnej drsňák a ten, koho nemáte rádi dostal na kokos, ale nějak cítíte, že se tou scénou děj pohnul do mrtvého bodu, nebo se nepohnul vůbec. Smazat.
Já většinou píšu tak, že vymyslím postavy, prostředí a atmosféru té povídky a příběh už se tam nějak dostaví sám. Nahodím jak by se ve výtvarné hantýrce řeklo "skicu" a postupně to rozvádím, nabaluju na to další vrstvy.
A když nemáte inspiraci, běžte ven a jděte něco zažít.
