Yeyra
Upřímně, chtělo i nechtělo.
Číst dál by se mi nechtělo, zaprvé, protože musím mít všechno dokonalé, neboť jsem, a nejspíš asi budu, a budu hodně dlouho perfekcionista, a za druhé, protože je vedro 😉
Nejlepší teď bude, když Ti napíšu, proč by text u mě neobstál. Rozkouskujeme si Tvůj úryvek.
Prastaří jsou potomky samotného Vesmíru a obývali prvotní prázdnotu. – Toto bych brala.
Byli rozdílní jako oblázky na mořském pobřeží, a přece všichni stejní – mocní a prakticky nesmrtelní – dokud nevypukla strašlivá válka, v níž většina z nich nakonec padla za oběť malicherným sporům.
Chápu-li to dobře, tak Prastaří byli mocní a prakticky nesmrtelní, dokud nevypukla válka? Nějak si nedovedu představit, že by takové bytosti skolila válka. Rozum mi to nějak nebere. Zajímá mě, proč se nechali skolit. Proč dovolili orkům, aby zašli tak daleko?
Omlouvám se, jestli jsem to pochopila špatně, ale takhle to vnímám já. Jestli je tomu skutečně tak, nezbývá mi nic jiného, než že tuto skutečnost přijmu, a pokusím se s ní nadále pracovat.
Takže jestli tomu správně rozumím, po té válce vytvořili Prastaří onen Svět?
Abych pravdu řekla, v případě, že ponecháš tenhle úvod, budu mít asi problém s tím, abych se vžila do děje. V této scéně nefiguruje žádná postava, s kterou bych se sžila, s kterou bych prožívala příběh. Jen tu píšeš o nějaké Tacře, která mi absolutně nic neříká. Většinu fantasy jsem zavrhla, a to právě z toho důvodu, že neznám svět, v němž se příběh odehrává. Jak bych ho taky mohla znát, že? Nicméně svět Sahelu mi přijde sympatický, a to nepíšu jenom proto, abych vykompenzovala, doufám, že ne pro Tebe, svůj „negativní“ názor. Abych pravdu řekla, v poslední době mě neoslovil žádný fantasy nebo sci-fi titul, který bych dočetla do konce. Vzpomínám si, že jako poslední jsem četla Zpěv drozda, což mě nijak neuchvátilo, ale moji pozornost si příběh udržel na nějakou čtyřicátou stranu, teď si nevzpomenu, neboť je to už dávno, co jsem tuto knihu četla.
Ale abych jen nekritizovala, napíšu, že takovou informaci bych například umístila někam do dialogů. Sama jsem řešila podobné dilema. Když jsem přemýšlela nad úvodní scénou první verze svého příběhu, chtěla jsem nejdřív popsat sestup Eridu na Zem, protože se mi to jako myšlenka prostě líbilo, a domnívala jsem se, že se to čtenářům bude líbit také. Nakonec jsem tak neučinila, a možná jsi už postřehla, že se příběh ze mnou vymyšleného světa chystám vymyslet znovu. Od nuly. A myslím, že jsem udělala dobře.
Každopádně záleží jenom na Tobě, jak se rozhodneš, co se svým příběhem uděláš. Já Ti mohu jen poradit, moje rady přijmout nemusíš, já Ti za to hlavu rozhodně neutrhnu 😉
K Tvému úryvku z první kapitoly mohu napsat jen to, že mám pocit, jakoby Ketar musel učinit něco, možná velkého, snad možná něco, kvůli čemu zažije bolest, poněvadž v tomto kousku cítím jakési pochybnosti… Abych pravdu řekla, nevím, jak mám popsat svoje pocity z tohoto úryvku. Mám dojem, jakoby se schylovalo k nějakému, pro Ketara, nepříjemnému rituálu…
Ještě mě napadá jeden způsob, jak říci čtenáři, že nad bohy existuje ještě něco. Namísto klasického prologu bych zvolila spíše předmluvu, kde bych čtenáře seznámila s tímhle faktem. Možná si pletu pojmy s dojmy, ale myslím si, že pokud bys napsala Předmluva nebo Slovo autora, mohlo by to fungovat jako prostředek, díky němuž bys seznámila čtenáře s tímto faktem.
Naprosto souhlasím s Katangou, viz příspěvek 1613.
