Ilya: Naprosto s tebou souhlasím (příspěvek 923). Ještě k tomu přidám svůj názor. Řekla bych to tak, aby postava člověku přilnula, měly by být její vlastnosti přiměřené. Ovšem, přiměřenost je zcela individuální a každý mi hned může začít tvrdit, že pro něj je přiměřené to a pro jiného zase to, když nastaví laťku vysoko. Osobně bych se vyvarovala extrémům, na kterých je poznat, že byly stvořeny k postavě, aby si ji člověk zamiloval. Nemyslím si, že postavu dělá oblíbenou jen její vizáš a vlastnosti, ale především děj, který ji mění, a když autor umí dobře psát, pohraje si s pociity postav, aniž by to vypadalo tak nuceně.
K onomu přepisování. Sama jsem se dostala do situace, kdy jsem musela zahodit necelých 50 stran mého textu. Nelituju toho. Pomohlo mi to podívat se na celou věc jinak. Objektivně. Když jsem si pročítala svůj text jako nezaujatý, nezávislý čtenář, přepisovala jsem téměř každé slovo. Věřím, že správný výběr slov je účinný za předpokladu, když autor ví dopředu, o čem píše. Ve volných chvílích si doplňuju synonyma různých slov a pevně věřím, že se mi to vyplatí, i kdybych měla onu knihu psát šest let. Vždyť teď teprve vyšel po šesti letech práce nový knižní titul Tanec s draky, tedy jeho originální verze v angličtině, která má povícero stran než pouhých 500 listů a kritika jej velmi vychvaluje.
Tarata: K příspěvku 925: Jsem zastánkyní názoru, že vše, co je v textu napsané, má svůj důvod a účel. Když vytvoříš postavu a obdaříš ji arachnofobií, musíš tuto vlastnost pak v příběhu použít, jinak je to k ničemu. Je to něco podobného jako přirovnání psaní k pušce na zdi. Když v příběhu ukážeš ušku na zdi, měla bys z ní zákonitě vystřelit a to nejlépe v nějakém neočekávaném momentu. Netvrdím, že vím o psaní všechno, zdaleka ne tolik, kolik bych chtěla, každopádně jsou věci, kterých je dobré držet se, aby i ta postava dokázala ožít. Dřív se mi nestávalo, že bych vytvářela postavy, které se mi samy o sobě dokážou podvolit. Řeknu, udělejte ono a ony to udělají. Tento otrocký expriment má svůj význam podstatně důležitější než nechávat postavy plavat v příběhu jako ryby v moři. Existuje důvod, proč je tato metoda tak výhodná, nebo kdy je vhodné ji použít:
- Za předpokladu, že znáte děj dopředu - postavy se dokážou ve vašem příběhu smířit i s takovými skutečnostmi, o nichž by nečekaly, že nastanou. Postavy vystupují jako loutky a vy je vedete po jevišti jako v divadle. Nechci být skeptická k postavám, jejichž charakter vytváříte bez řádného promyšlení. Možná jsou většinou přijatelnější než tyto umělé postavy, ale chtěla jsem tím říct hlavně to, že ikdyž máte postavy pevně přišpendlíkované, mají svoji volnost a dokážou přemýšlet možná i efektivněji než výše zmíněné postavy.
