Já jsem před chvíli dočetla první polovinu svých zápisků, konkrétně prvních 50 stran. Myslím si, že za tak málo času, je to slušné.
Arendel: Já jsem si ze začátku taky psala jen poznámky. Časem se ti toho nahromadí tolik, že nebudeš už vědět, kde co máš. Musím konstatovat, že když jsem začínala, měla jsem ne obavy, ty sice taky, ale spíš jsem se zabývala úplně něčím jiným, než čím se zabývám teď, když píšu. Soustřeďuji se především na charaktery svých postav, snažím se psát tak nějak srozumitelně, aby čtenáři pochopili nové technologie, aby poznali planetu, kam se ET 1 vypravila, aby byli schopni rozpoznat světy, kterými prochází. Ono psát něco takového jako Dimenzi není jen tak. Poradím ti, co jde udělat vždycky, a když to nevyjde, nic tím neztratíš. Začni psát. Plav v tom. Hledej cokoliv, co by rozběhlo děj. Akční scény mi na začátku celého příběhu nevadí. Někdy je filmaři používají pro rozběhnutí celého filmu, ale mělo by být na konci takového filmu jasné, proč úvodní scénu udělali tak či onak, aneb všechno, co napíšeš, musí mít svůj účel, proč to do příběhu píšeš. Bezúčelné scény jsou kolikrát nudné, zavádějicí. Pokud budeš šikovná, a budeš mít štěstí, můžeš čtenáři mazat med kolem pusy. Nenápadně ho přitom popostrčíš v ději a ani nebude vědět, jak se tam dostal, ovšem na to se musí jít chytře a nepřeplácávat to všemožnými dostupnými prostředky. Když akční scénu, jedině v líčení, což chce mít dost dopředu scénu promyšlenou, aby ses mohla vyřádit na vybrané formě díla. Když nudnou scénu, pak jedině po oné akční scéně, nejlépe tak, aby akční scéna doznívala v té nudnější.