Tak a teď ten slíbený úryvek, vlastně celé, co mám nově napsané. 4 strany A4 
Hezké počteníčko
Kapitola prvá
Scéna prvá
CHARLES: Odejdi, prosím.
Naléhal jsem na ni. Nemohl jsem. Nechtěl jsem ublížit někomu, na kom mi záleží tak, jako na ní. Betty byla pro mě vším.
ELIZABETH: Drahý.
Špitla.
Tajně jsem doufal, že pochopí moji prosbu. Nechtěl jsem, aby mě viděla tak, jak se měním v krvelačnou bestii.
Charles seděl u stolu. Ruce sevřené v pěst měl opřené o dřevěnou desku stolu, hlavu si podložil rukama a hleděl do prázdna.
CHARLES: Jdi už!
Vyštěkl jsem na ni. Nechtěl jsem na ní být tak hrubý. Nechtěl jsem. Nemohl jsem však jednat jinak. Byl jsem pod vlivem měsíčních paprsků, které ze mě dělají. Zamyslel jsem se.
Elizabeth se pomalu zvedla od stolu.
Pak se na mě podívala. Povzdechl jsem si.
ELIZABETH: Charlesi.
Řekla.
Ucukl jsem. Nemohl jsem se dívat na to, jak.
Pak se otočila a odešla ke dveřím. Ještě jednou pohlédla na Charlese, který vypadal tak bezmocně. Pomalu začal podléhat svému prokletí.
´Jsi jen na obtíž. Špinavec, který nemá zastání. Měli by tě vyhnat ze svého rodu, kterému akorát tak děláš ostudu.´
CHARLES: Ne.
Řekl potichu.
V tom momentu na něj ještě jednou Elizabeth pohlédla. Nemohla tušit, o čem Charles přemýšlí. A Charlese vidět jako hromádku neštěstí, ne že by nesnesla, ale bylo v tom něco jiného. Něco, co se příliš nedá vysvětlovat, každopádně ji bylo jasné jedno a to, že to nemůže takhle nechat. Opřená o dveře, chňapla po zlaté klice a proklouzla na chodbu.
Tehdy jsem zaslechl, jak kolem sadu projel kočár.
S bolestmi, které přicházely, když mě náhle oslnily měsíční paprsky, jsem se opřel o desku stolu, abych vůbec vstal. Jakmile se měsíc schoval za černá mračna, jsem se konečně zvedl ze židle. Se sklopenou hlavou jsem se dobelhal k oknu, abych se ujistil že to, co se venku děje, není jen výmysl mé fantazie. Tenkrát mi došlo, že musím začít jednat, však jsem pociťoval, jak účinky elixíru proti „vlkodlačí nemoci“ slábnou.
Měl jsem sto chutí sebrat se a odejít. Hodně daleko – někam, kde by mě nenašli.
CHARLES: Kdyby Betty věděla, co dělám za úplňkových nocí. Posledně jsem byl nucen kočár nechat jen projet kolem panského sadu.
Tuhle chybu jsem nechtěl opakovat. Nechtěl jsem riskovat, avšak jsem riskoval už jen tím, kým doopravdy jsem.
Ještě jednou jsem vykoukl z okna, když jsem si všiml, jak pouliční lampa na příjezdové cestě k panství náhle sama od sebe zhasla a pak se rozsvítila. Tušil jsem, co se stalo.
Vozka zašlehal bičem a vraníci přešli do klusu.
ELIZABETH: Rychleji!
Zaslechl jsem její prosbu.
S jistým očekáváním jsem se ještě jednou obrátil k oknu. Když jsem si bral svůj černý plášť, který byl pohozený v červeném ušáku, vykročil jsem ke dveřím. Tenkrát jsem pocítil ten známý chlad, který nevěštil nic dobrého. Donutil jsem se ujistit se, zda-li se mi to zas jen nezdá. Jakmile jsem se podruhé otočil ke dveřím, octl se přede mnou muž zahalený v kápi, jemuž nebylo vidět do tváře, o kterém jsem si byl jist, že jsem věděl, kdo skutečně je.
MUŽ: Charlesi, vím co.
CHARLES: Nic nevíš.
Odsekl jsem, když se pod kápí zablyštil kousíček křišťálové lebky, na kterou dopadaly slabounké měsíční paprsky.
MUŽ: Víš, že když.
Pevně jsem stiskl rty. Znovu jsem ucítil onu palčivou bolest. Musím uznat, že tyhle průpovídky jsem měl vážně nejradši. Vždycky, když jsem byl odhodlaný, mi dokázal zkazit chuť na to, abych se vůbec snažil něco vykonat. I přestože to bylo nezbytné.
CHARLES: Nic nevíš, Kryshalle.
Zasyčel jsem.
KRYSHALL: Takhle bys neměl.
CHARLES: Co?
Řekl jsem. Očekával jsem další příliv jeho výčitek. Je sice fakt, že už kolikrát měl pravdu, ale že by měl pravdu i tentokrát, jsem si nechtěl připustit. Byl jsem odhodlaný jednat a Kryshallova slova jsem byl nucen vyslechnout. Už jeho ledový hlas ve mně vyvolával další nechuť s ním mluvit, a když spustil, měl jsem pocit, že si myslí, že jeho slova neberu vážně.
KRYSHALL: Tajemná věc, ten čas. Nebezpečná pro toho, kdo si s ním zahr.
CHARLES: Vím, co dělám.
Nenechal jsem ho domluvit. Vím, že cestovat v čase není to pravé ořechové, jak zabránit něčemu, co nechcete, aby se stalo. Ale ani já sám jsem netušil, že jsem se přesunul v čase. Kdyby mě ´ta lampa´ na to neupozornila, nevěděl bych, že se vůbec něco stalo.
Odbyl ho Charles.
Proklouzl kolem Kryshalla ke dveřím. Stiskl kliku a pootevřel je. Pak nakoukl ven.
KRYSHALL: Nevím, čím to, ale stále mě víc a víc překvapuješ, Charlesi.
Kryshallova slova mě donutila, abych se k němu otočil. Pohlédl jsem na něj. Zjevně si všiml mé nejistoty, ačkoliv jsem byl přesvědčen tím že to, co chci udělat je správné.
Kryshall se otočil k oknu.
Zamyslel jsem se.
Kryshall zahleděně sledoval hvězdnatou oblohu.
Měl jsem však nepříjemný pocit. A moje intuice mi říkala, že nesleduje jenom noční oblohu, ale tu stařičkou kostelní věž, na které bylo něco kolem jedné hodiny ranní. Pak jsem si uvědomil, že už je možná pozdě něco napravovat. Ale chtěl jsem se o to alespoň pokusit.
Kryshallův výraz mě nepřesvědčoval. Sebral jsem se a odešel jsem z místnosti. Rozhlédl jsem se po prázdné chodbě, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje. Jakmile jsem došel na konec chodby, zaslechl jsem dva hlasy. Pak jsem si všiml černé kočky, která proběhla pod oknem na druhé straně chodby.V půli cesty se zastavila a svýma modrýma očima se na mě podívala. Pak běžela pryč.
CHARLES: Betty?
Zamyslel jsem se.
Když hlasy pominuly, došlo mi, že si někdo všiml, že tu nejsou sami. Proplížil jsem se ke kamenitému schodišti zahalený v černém plášti dolů do přízemí do společenské haly.
Charles se nezastavoval.
Osoby ho spatřily, jak sbíhá schodiště.
Charles se pak ztratil ve dveřích, které vedly do společenské místnosti. Tam proklouzl mezi stoly, u kterých už večeřeli hosté, jenž si o něm začali pošuškávat.
Nezastavoval jsem se.
Jakmile Charles opustil panskou budovu, rozpršelo se.
CHARLES: Zatraceně, ještě tohle!
Zaklel jsem, když jsem se konečně vydal ke stájím. Znovu jsem se ujistil, jestli mě někdo nesleduje, přičemž jsem měl takový podivný pocit. Doklusal jsem ke stájím a otevřel jsem závoru. Pak jsem vešel dovnitř. Rozsvítil jsem svůj prst, abych viděl na cestu. Zamířil jsem ke svému hnědákovi, kterého jsem připravil na výpravu. Tehdy jsem zaslechl zavrzání závory.
CHARLES: To nic není, hochu.
Zašeptal jsem, když jsem popleskal svého hřebce po krku.
Když jsem pevně rozhodnutý vykročil pro sedlo, s bleskem, který byl doprovázený hřměním, jsem v zadní části stájí zahlédl postavu.
POSTAVA: Jak je možné, že se překrásná čarodějka může.
Zazněl syčivý mužský hlas.
Toho hlasu jsem si nevšímal. Osedlal jsem hřebce. Chystal jsem se vyhoupnout do sedla, když se s druhým bleskem vedle mě objevil muž zahalený v kápi.
MUŽ: Přece si nemyslíš, že.
Řekla záhadná postava, jejíž oči upřeně ulpěly na Charlesově medailonu.
Pocítil jsem chlad. Znejistěl jsem. Nikdy v životě jsem neviděl nebo jsem nechtěl vidět.
Když se mužská ruka dotkla jeho ramene, ucítil jen rukavici z dračí kůže.
Charles se držel otěží, připravený se vyhoupnout do sedla.
V tom okamžiku, kdy cizinec pohladil Primuse po čumáku, vypršela moje trpělivost. Měl jsem nejvyšší čas vyrazit.
MUŽ: Jak je možné, že dítě téměř bez magických schopností málem porazilo, toho, kdo.
CHARLES: Proč Vám na tom záleží? Kdo jste?
Vyštěkl jsem, když jsem znovu pocítil tu křečovitou bolest, kterou ve mně vyvolávaly měsíční paprsky. Shrbil se a stiskl rty.
MUŽ: Dost už bylo slov.
Pravil zvláštním hlasem, přičemž zkřivil výraz.
Něco mi říkalo, že tenhle muž není někdo, kdo se mi snaží pomoct. A pak jsem s úderem kostelních hodin zahlédl jeho bílou tvář s vyceněnými zuby, které byly připravené z někoho vysát krev. Ten někdo jsem měl být nejspíš já.
MUŽ: Chlapci, pojďte se podívat, jak toho špinavého.
Nedořekl.
Tehdy jsem využil situace, abych si zachránil krk.
Charles kolem sebe vzápětí vykouzlil jasné bělomodré světlo, které prozářilo stáje tak, že upíry oslnilo. V tom stejném okamžiku se vyhoupl konečně do sedla svého hřebce, kouzlem rozrazil přivřené dveře a vyjel ze stáje směrem na sever.
Na větvi starého spáleného dubu zakrákala vrána.
Hnal jsem svého hnědáka úzkou lesní pěšinou.
Ve třpytu měsíčních paprsků se leskla jeho zpocená srst.
Zaslechl jsem zařinčení kočáru, který se málem zřítil ze stezky dolů, když podklouzl na sněhové pokrývce.
Jakmile Elizabeth vykoukla z okna, navedl jsem Primuse na úzkou stezku, která vedla mezi křovinami a stromy nad skálou, pod kterou hučela voda. Zastavil jsem hřebce. Jen jsem podržel jednu větev, abych mohl sledovat to, co se kolem děje. Když však větev mírně zapraskala, Primus se lekl, couvl a zadní noha mu uklouzla na ledovém kameni.
Tehdy zařehtal a vzepjal se.
Skoro to vypadalo, že se převrátí a skončí v rozbouřených peřejích divoké řeky.
Kopl jsem hřebce do slabin.
Jeho nohy dopadly na pevnou zem. Kousek popošel po stezce.
Charlesův hřebec pohodil hlavou.
Jakmile mě oslnily měsíční paprsky, znovu mnou projela palčivá bolest. Rozklepaly se mi ruce a pocítil jsem, jak účinky onoho elixíru opět o něco víc slábnou. Měl jsem pocit, že se v sedle neudržím. Zhluboka jsem povzdychl. Zavřel jsem oči a zařval jsem.
ELIZABETH: Rychleji.
Zaslechl jsem ji.
To ona mi dala novou naději. Tehdy jsem si snad poprvé připustil, že Kryshall měl pravdu s tím, že jsem nikam neměl jezdit. Jenomže bych si pak nedokázal odpustit to, kdyby se stalo všechno to, co se už stalo.
