KRABICE
Je na čase si trochu oddechnout od sáhodlouhých textů a věnovat se zase chvíli vznešenějšímu umění poezie:
Já mám doma dračici,
spí na půdě v krabici.
Když se k ránu sama budí,
obyčejně při tom prudí.
„Je mi zima, dej mi žrát,
celou noc jsem měla hlad!“
Tahám jídlo z lednice,
ruku tisknu ke klice.
Na misku ho rychle kladu,
ve snaze ji zbavit hladu.
V tu ránu se dračice
hbitě sápe z krabice.
Přičichne si, olízne
jen si trošku uhryzne.
„To by ti snad praskla kasa,
kdybys mi dal více masa?“
Nebojím se dračice,
když jí klape sanice.
S úsměvem svou dračici
hladím rukou po líci.
Objímám jí kolem krku,
stojí klidně jako v mechu.
Použil jsem svého těla,
prohřál tlapy, tak jak chtěla.
Od té doby s dračicí,
v noci sdílím krabici.
