Dračí koruna

Komentář autora
Vítězná povídka do soutěže O DRAKA na téma Zákon přírody. Doufám, že zaujme a bude se líbit. Myslím, že každý z nás někdy přemýšlel nad tím, jestli existuje někdo, nebo něco co dohlíží na ta pravidla, jež nám příroda dala, aby bylo možné žít. Zde možná leží odpověď, kdo ví...
žánr: Povídka | přidáno: 12.12.2018 (12:26) | oblíbené 2

„Je čas," rozlehl se obrovskou prostorou zvučný hlas, ač dotyčný hovořil klidně a docela tiše. V těch dvou slovech zněla naděje, ale i velké obavy. „Volám vás, Strážci, pojďte ke svému Císaři." Vysoké plameny vyšlehly dokola kolem zdí a osvětlily prostoru.Ve středu seděl majestátný dračí samec, jehož šupiny se leskly v neuvěřitelném spektru barev. Od jemných pastelových, připomínající první jarní květiny, přes pestré a syté jako křídla motýlů, po těžké a tmavé jako hlína či nejhlubší noc. Vše ještě zvýrazňovaly kovové odlesky, které se zdály, že putují po jeho těle a ostnech pokrývajících hřbet. Křídla měl složená podél těla. Na hlavě mezi rohy mu seděla honosná koruna. V jedné tlapě držel předmět připomínající ramenné kupecké váhy. Jenže tyhle neměly dvě misky, ale celkem čtyři. Vždy dvě a dvě proti sobě do kříže. Každá nádobka měla jinou barvu. „Volám vás, je čas!" zopakoval a předmět položil středem na tenký hrot trčící z podlahy sluje před ním. Když stáhl tlapu, váhy byly v dokonalé rovnováze.
„Jsem, zde, můj Císaři," ozval se nový hlas. Prostorem zavál horký vzduch. Z plamenů vyšel jiný drak. Jeho šupiny připomínaly horoucí lávu. Neměl ostny, ale od čela až po špičku ocasu se mu táhly hořící plameny. Složil křídla, která snad nebyla ani skutečná, spíš byla tvořena z kouře, jímž prosvítala láva. Jeho oči byly černé jako nejtmavší obsidián protkaný oranžovými a žlutými žilkami. Vypadal impozantně a děsivě zároveň.
„ Vítej, Ignisi. Kde si se zdržel, že jsi nepřišel na první zvolání?" změřil si ho zlatýma očima první samec. „Odpusť, ale musel jsem zkrotit sopku Ataka. Málem lávou zničila zemi, jež leží na jejím úpatí. Bylo nutno dohlédnout, kudy ohnivá řeka poteče," sklonil hlavu před svým pánem. „Dobře, synu ohně. Vím o tom a za tvou práci tě chválím," odfrkl přátelsky Císař.
Trvalo jen několik okamžiků, než pochopili, že se až nepřirozeně zvedá vítr. Plameny na hřbetě ohnivého vzplanuly do výše a vyletovaly z nich velké jiskry. Jeho šupiny téměř zčernaly. Z nozder mu počal stoupat kouř. V jednom místě se vzduch počal chvět a získávat zřetelné obrysy. Dlouhé štíhlé tělo, mrštná křídla, ladné a na draka jemné nohy. Jeho krk, záda a ocas pokrývala dlouhá a hebká srst, která za ním vlála jako podzimní pavučiny pavoučků poutníčků. Celý byl téměř průhledný. Srst měla fialový nádech a křídla porostlá peřím hýřila odstíny modré, fialové a šedivé. Jeho šedé oči zasazené v dlouhé a úzké hlavě zářily energií.
„ Odpusť, že přicházím až nyní, ale povinnosti mě zdržely. Na moři koráby potřebovaly sílu mých křídel, aby nabraly správný směr a dorazily bezpečně do cíle," zaševelil hlasem jemným jako vánek a sklonil před Císařem hlavu. Potom přistál a usedl na podlahu. „Výborně, Atmosi, jsem s tebou velmi spokojen," přijal omluvu a přidal pochvalu. Bylo vidět, že jeho poddaný z toho má radost.
Celá sluj se zachvěla a v jednom místě pukla země. Z díry se vynořila prvně hlava, a pak i zbytek těla pokrytého šupinami připomínající kámen. Hřbetní desky ježící se po celé délce jejího těla měly barvy nejrůznějších kovů, od zářivé zlaté, stříbrné nebo měděné, přes chladnou krásu železa až po nejtemnější rudou a černou. Silné nohy opatřené masivními drápy zaškrábaly po kameni. „Dcero země, Cadmio, vítej," pozdravil ji Císař jako první. Pohlédla na něj bílýma očima. „Děkuji, ti. Bylo nutné ztrestat lid, který si nevážil darů naší Velké matky. Jen jimi plýtval a plenil. Proto jsem vyvolala zemětřesení, abych jim připomněla, kde je jejich místo." Posadila se po boku svých druhů. Protáhla se, až se jí desky naježily. Křídla neměla, nebyla jí k potřebě. Stejně její tělo bylo tak těžké, že by ani nevzlétla. Ona měla své cesty, jak se dostat k cíli.
„Tak, ještě chybí Hydor, kdepak ta se nám toulá," sotva to dořekl, ze stropu mu spadla kapka vody přímo na čumák. Odfrkl si. Pak mu došlo, co bude následovat. Císař rychle vstal a roztáhl obrovské křídlo nad Ignisem jak baldachýn. Začalo padat kapek pořád víc, ale žádná nedopadla na podlahu. V jeden okamžik se zastavily jako na povel a počaly se shlukovat na jedno místo. Připomínala třpytivý diamant pulzující od temně modré a zelené až po nejčistší azur. Její oči byly hluboké jako studnice a zároveň zářily jako dvě safírové perly. Perleťový nádech měly i její šupiny. Drobné ostny byly spíš ozdobou než zbraní či štítem. Z nozder jí stoupala pára. Křídla s tenoučkou, téměř průhlednou blánou, složila k bokům. Uklonila se Císaři. „Omlouvám se, ale bylo nutné ukázat vodě cestu, aby nenadělala škodu a správně se usídlila ve svém korytě, které moje sestra vytvořila."
„Dobrá, jsem rád, že ke svému poslání přistupujete takhle zodpovědně. Dnes nadešel ten čas. Uplynulo deset tisíciletí a šampioni jsou dost staří, aby se utkali v Turnaji. I nejmladší z nich dovršil dvaceti let. Je potřeba je přivést sem, aby přijali svůjosud. Jděte, rozběhněte a rozlétněte se po světě, najděte je a do úplňku musí být tady, kde jim vysvětlím vše potřebné. Víte dobře, že nic moc jim nesmíte prozradit. Nalákejte je na slib bohatství, moci, no vždyť to znáte," dořekl a sundal si korunu. „Víte, co dělat. Jděte," přikázal jim. Ostatní draci jen přikývli a postupně zmizeli ve svých živlech.
„Tak a začíná nám to od začátku," zamručel Císař a opustil sluj.

*
Seděla na kameni a otírala z ostří sekyry krev. Ostatní trpaslíci stáli kousek dál a zírali na ni s nevěřícným výrazem. Ještě o kus dál stál osamocený trpaslík, bledý jako sníh. Z tváře mu odkapávala krev a jeden ze dvou copů, v něž měl zapleteny vousy, se válel na zemi. V ruce svíral svou sekeru, která nyní s třeskem dopadla na zem. Otočil se a pomalu odcházel. Větší ostuda se mu stát ani nemohla. Porazila ho v boji trpaslice. I když se o Aruně říkalo, že je sakra dobrá, nevěřil tomu. Proto ji vyzval na poměření sil. Prvně se zdráhala, ale když ji schválně urazil, nemohla odmítnout. Utkali se v souboji První krve, a ona nejen, že vyhrála, ale navíc jej zostudila. Nyní se musel oholit a stáhnout do ústraní. Mezi válečníky se mohl vrátit, až mu vous doroste do původní délky.
Ostatní z přihlížejících přišli blíž.
„Aruno," oslovil ji nejstarší z nich. „Vyhrála jsi v čestném souboji a spravedlivě. I tak tě žádám, abys opustila naše město. Vím, že jsi spor nevyvolala, ale i tak odejdi. Oris je mstivý a tuhle potupu si líbit nenechá."
Nevěřícně se na něj podívala. „On si to určil sám, já nikam nejdu. A jestli na mě zaútočí, budu se bránit a klidně ho zabiju." S těmi slovy vstala a chtěla odejít. Skála pod jejich nohama se však otřásla. Trpaslíci měli co dělat, aby se udrželi ve stoje.
„Co to…" utrousil mezi zuby jeden.
„Važ svá slova, synu země," přerušil jej hromový hlas. Před nimi stál vysoký muž. Jeho kůže byla ze zlata, jako oči zářilyjako bílé drahokamy a místo vlasů měl tekuté stříbro. Okamžitě všichni padli na kolena.
„Kovlade," vydechl nejstarší.
„Nelíbí se mi vaše chování, mé děti. Jdu si pro Arun," oznámil suše a přešel k ní.
Vzhlédla k němu, když vyslovil její jméno a polkla. Snažila se však nedat na sobě nic znát, ale bylo to těžké, když za ní přišel sám jejich stvořitel.
„Můj pane," pronesla tiše, „žádej cokoliv a já to pro tebe učiním.
„Dobrá, jsem rád. Nyní vstaň a podej mi ruku. Vše ti vysvětlím v pravý čas," pronesl již jemnějším hlasem a napřáhl k ní ruku. Jako ve snu uposlechla jeho výzvu. Než se nadála, svět se s ní zatočil a ona se ocitla v jeskyni. V jejím středu hořel oheň. Kolem bylo několik prostřených stolů a postelí.
„Tady musíš chvíli počkat. Najez se, odpočiň si. Tvoje čekání by mělo trvat nejvýš pár hodin. Až dorazí ostatní, vše bude vysvětleno," pronesl.
Než něco stačila říct, před jejíma udivenýma očima se Kovlad změnil do své skutečné, dračí podoby. Cadmia na trpaslici vycenila zuby v úšklebku a doslova zmizela ve skále.

*
„ ...mocí, jež mi byla svěřena, budeš upálen za své činy. Není naděje, na tvé polepšení. Rozsudek bude vykonán ještě v tuto chvíli. Tak rozhodl nejvyšší soudce," pronesl muž v taláru. Pohlédl na odsouzeného v okovech. Nenápadný hnědovlasý muž nevypadal nijak nebezpečně. Tedy na první pohled. Na ten druhý se v jeho chladných tmavých očích dala vyčíst nenávist, zloba a vzdor.
„Přeješ si něco říct, Singale, než bude rozsudek vykonán?" otázal se soudce, jak mu přikazoval zákon.
„Shořte v pekle a chcípněte," pronesl nenávistně.
Starší muž jen přikývl a gestem dal pokyn, aby odsouzeného odvedli k hranici, která na něj již čekala. Ten šel již mlčky. Hlavu však nesl vzpřímeně a díval se lidem do očí. Prošel krátkou chodbou. Na nádvoří čekal vůz s klecí, ve kterého dopraví na kopec, kde za své činy splatí daň nejvyšší. Byl s tím podivně smířený. Uvědomil si, že to i vítá. Za svůj docela krátký život toho prošel hodně. Rodiče ztratil jako malý kluk. Ujal se ho strýc, který ho prodal zloději, kde se naučil řemeslu. Když byl již moc velký na kapsařinu, dostal se dál do cechu vrahů, kde ho naučili jak nejlíp a nejrychleji zabít. A tím se taky živil už asi deset let. Pokaždé se mu podařilo uniknout, až nyní ho štěstí zklamalo. Udělal chybu jako naprostý začátečník a vběhl strážím přímo do náruče. Usvědčit a odsoudit jej byla otázka jen několika málo dní.
Byl rád, když drkotavá jízda skončila. Lidé na něj házeli shnilou zeleninu a různé nechutnosti. Jediné co nemohl soudci odpustit, byla ta hranice. Nenechal ho ani setnout, ani pověsit. Odmítl mu dopřát rychlou smrt. On ji ale svým obětem dopřával. Neměl rád, když se jeho cíl trápil a opouštěl tento svět v bolesti. To byla jeho zásada.
Již ho vyvedli z klece po žebříku na hranici. Za zády cítil dřevěný kůl, ke kterému byl pevně přivázán. Dole již kat pochodní podpálil klestí. To se okamžitě vzňalo neobvykle silným plamenem. Singal zavřel oči a čekal, až jej pálivé jazyky poprvé olíznou. Předsevzal si, že pokud to bude byť jen trošku možné, nikdo od něj neuslyší ani hlásku. Každou chvílí jej musel začít dusit kouř, ale ono pořád nic.
Otevřel oči a málem vykřikl děsem. Hleděl do očí tvora stvořeného snad ze samého ohně, neměl tělo, to tvořily plameny.
„Singale, člověče hříšný. Udělal jsi spoustu špatných rozhodnutí. Já ti však nabízím druhou šanci. Pojď se mnou. Budeš žít… nu alespoň zatím. Na konci tě čeká velká výhra, když uspěješ. Vol však rychle," šeptal mu tvor. „Nechceš-li však mou nabídku přijmout, ukončím rychle tvé trápení. Rozhodni se sám."
„Jdu s tebou," pronesl chraplavě. Tady neměl o čem se rozhodovat.
Plameny zavířily v šíleném tanci a vyšlehly do oblak. Zatmělo se mu před očima. Žár vystřídal chlad. Když se vzpamatoval, otevřel oči a rozhlédl se, zjistil, že je v jeskyni. U jednoho stolu seděla podivná, drobná dívka. Polkl, když si uvědomil, že je to trpaslice.
„Počkáš zde s ní. Zatím se najez a odpočni si. Za pár hodin se dozvíte všichni víc," pronesl hlas za ním a něco jej postrčilo blíž ke stolům. Otočil se a zbledl. Za ním stál obrovský drak z lávy.
„A chovej se slušně," napomenul ho. Prošel kolem něj k udivené Aruně. „Vítej," pronesl a zmizel v ohni.

*
Byla rychlejší než vítr, když pronásledovala toho jelena. Celé ráno jej trpělivě stopovala a čekala na vhodnou příležitost. Nikdy nic podobného neviděla. Byl to nádherný šestnácterák, s mohutnými parohy. Jeho nohy připomínaly silné pružiny. On snad neběžel, ale vznášel se. Isamě připadalo, že si z ní dělá legraci. Vždy jako by na ni počkal, až se přiblíží, a potom zas odběhl. Nejzvláštnější na něm byla jeho srst - celá bílá jako padlý sníh. Lovkyně si říkala, že to by byla mistrovská trofej. Zahlédla jej náhodou. Do dneška neměla tušení, že zde to nádherné zvíře žije. Prvně se vydala jen tak na lov, ale potom ho zahlédla, když při prvníranní rose přišel na mýtinu. Byla ztuhlá překvapením, ale potom založila šíp na tětivu a chtěla vystřelit. Její luk nikdy neminul cíl, až do dnešního dne. Nervózně si přejela rukou po mourovaté srsti, která ji pokrývala tvář a vlastně celé tělo. Špičaté kočičí uši se mírně natočily za zvukem kopýtek, který ale rychle utichl. Zlatozelené oči s údivem pozorovaly jelena stojícího a hledícího drze přímo na ni. Pohodil hlavou a kousek odběhl. Pak se zas zastavil. Nezaváhala a vyrazila za ním. Nyní jej již víc než hodinu nahání po lese a aniž si to uvědomuje, vzdaluje se od osady. Nehledí na cestu, kudy ji vede, má jen jediný cíl.
Konečně se udýchaná zastavila. Nehodlala to vzdát, ale už nemohla dál. Ani vytrvalost kočičího lidu není nekonečná. Dlouhý pružný ocásek se pohyboval ze strany na stranu. Jen to dávalo okolí vědět o jejím vzrušení z lovu. Když se znovu objevil v jejím zorném poli, neváhala. Založila nový šíp a vystřelila.
Jaké bylo její zděšení, když ve zlomku vteřiny se stal z jelena nádherný drak s korunou na hlavě. V přední tlapě mezi dvěma drápy svíral její šíp.
„Neboj se mě, maličká, a přistup blíž," pravil mírně.
Slyšela o dracích spoustu věci, ale nikdy žádného neviděla a pochybovala, jestli vůbec někdo z vesnice měl čest s takovým tvorem. Váhavě uposlechla. Byla maličká proti obrovi, který ji mohl jediným pohybem rozmáčknout.
„Mám pro tebe nabídku, malá. Na jejím konci, když zvítězíš, tě čeká velká odměna," pravil a podal jí šíp.
„Jmenuji se Isama, veliký. A o jakou nabídku jde?" odvážila se slova a vzala si od něj předmět.
„To nyní nemohu prozradit, leda by jsi šla se mnou. Pak ti povím víc. Ale musíš se rozhodnout teď hned. A pokud půjdeš, není cesta zpět. Vol tedy moudře," sklonil hlavu až těsně k ní.
Rozhodovala se jen chvilku, než přikývla. Byla mladá a lákalo ji dobrodružství.
„Půjdu," pronesla.
Než ta slova vůbec dozněla, byla již v jeskyni, kde na ni s nemalým údivem hleděly dvě osoby.
*
Odhrnul si zpocené vlasy z čela. Odložil dvě tenké, nádherně kované čepele na podstavec vyložený zeleným suknem. Přešel ke kamenné nádržce připomínající umyvadlo, aby si opláchl sličnou tvář. Zahleděl se do zatím klidné hladiny. Chvilku tiše obdivoval dlouhé blond vlasy, z nichž mu koukaly špičky uší. Hluboké zelené oči a dokonale řezaný obličej však působily chladně, spíš jako by patřily soše a ne živému tvoru.
„Jasnosti," uklonila se služebná a podávala mu jemný ručník.
Aniž by jí věnoval jediný pohled, jej od ní vzal. Dívka se znovu uklonila a odešla.
„Zare," oslovil jej starší elf, jemuž vlasy již protkávalo stříbro času. Na hlavě mu seděla čelenka spletená ze zlatých lístků a květů z drahých kamenů.
„Otče," usmál se upřímně mladý a přišel, aby jej objal.
Jeho jediného, mimo sebe, měl mladý muž rád. Jeho otec to věděl a dost se proto rmoutil, doufal však, že z toho dospěje a bude jednou dobrým a důstojným nástupcem.
„Chlapče, máš zde velmi vzácnou návštěvu. Čeká na tebe v zahradách," pronesl s tajemným úsměvem král.
„Koho?" byl udivený Zar.
„To ti nemohu říct, uvidíš, ale má pro tebe nabídku. Je to neuvěřitelná čest, můj chlapče. Neuvěřitelná. Tohle se naposledy dělo, když jsem byl malý chlapec. Pojď. A chovej se uctivě," napomenul otec syna.
Zar zamyšleně zavrtěl hlavou. Netušil co mohlo starého muže tak nadchnout a kdo je tak vzácný, že ho napomíná, jako malého kluka. Z myšlenek jej vytrhl až hlas a jeho tvář ovanul příjemný vánek.
„To je on?" zaševelil úchvatný drak.
Elf na něj hleděl vytřeštěnýma očima. Pak poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu.
„Čím jsem si zasloužil tu čest, že sám Strážce si mne žádá?"pronesl zvučně.
„Přišel jsem tě odvést na čas. Bude Turnaj. A výhra v něm by ti přinesla slávu, ale je možné, že i zemřeš. Vyber si tedy. Můžeš i odmítnout. Pokud půjdeš, více ti řeknu až na místě," sklonil k němu Atmos hlavu a čekal.
Zar pohlédl na otce. Sláva, to bylo něco, po čem toužil. Snažil se vyčíst něco z jeho tváře, ta však nyní byla kamenná bez jediné emoce. Rozhodnutí je opravdu tedy jen na něm. Otec jej do ničeho nebude nutit, ani jej zdržovat.
„Jdu, jen bych si rád vzal své čepele, jestli je to možné. Pokud dojde na boj, mám rád své zbraně," pronesl po chvilce.
Koutkem oka pohlédl na krále. Nyní na jeho tváři se mihl pyšný úsměv, ale hned za ním i stín smutku. Zar to však ignoroval. Když Atmos přikývl na jeho žádost, rozběhl se pro meče.
Netrvalo dlouho a i on se ocitl v tajemné jeskyni, kde již byla dost zajímavá skupinka ostatních.
*
„V úsvitu věků, když nebyl klid na zemi,
půda byla nasáklá krví, říše zmítaly se boji,
tehdy, v tento čas a dobu zlou,
zrodily dějiny chloubu svou,
výjimečné dítě z krve elfů, trpaslíků, mágů, lidí,
mělo se v té době naroditi.

Zrodila se dívka s pletí jako sníh,
od kolébky provázel ji smích,
oči zelenomodré měla,
a moc nezměrnou, o které nevěděla,
každý kdo ji viděl, byť jedenkrát,
musel ten kvítek milovat…"

Nesla se tichem večera balada o dívce jménem Azgard. Vysoký a pohledný mládenec seděl na kameni a hrál na svou loutnu. Světlé vlasy stažené do ohonu odkrývaly delší uši, ale ne všechny jeho rysy byly elfské, jelikož jeho matka byla člověk.
Damen byl tím pádem vyvrhel. Nechtěli jej mezi sebe lidi ani elfové. Tak se toulal, a jelikož měl krásný hlas a rozuměl hudbě, brzy byl docela známý bard. Nyní když se po delším čase setkal s několika poutníky, kteří šli za prací, přidal se k nim a nyní je bavil svým uměním. Plameny vesele šlehaly k obloze a nad nimi se peklo několik králíků. Vůně se rozlévala kolem a přítomným se již sbíhaly sliny na hostinu.
Muž s modrou pokožkou a černými vlasy opatrně večeři otočil.
„Ještě chvíli a bude to jedlé," zašeptal, aby moc nerušil.
„Carnane, pst," otočil se na něj muž sedící vedle a sjel ho zlobným pohledem.
Napomenutý zmlkl a také si sedl, aby doposlechl.

„… Se znakem hada rudého,
vyvěsila zástavu nad ochozem hradu svého,
od té doby každá dívka, následnice z rodu této paní,
má rudého hada ve své dlani."Damen zmlkl.
Ostatní na něj očarovaně ještě chviličku hleděli, než se ozvalo nadšené pískání a potlesk. Mladík mírně zrudl. Byl zvyklý na pochvalu, ale takovou reakci nečekal. Jen zamumlal díky.
Než se nadál, modrý mu vtiskl do ruky prut s ušákem a popřál mu dobrou chuť. Neprotestoval a s chutí se do pečínky zakousl.
„Carnane, kdo jsi? Nikdy jsem nikoho podobného neviděl, oslovil po chvilce půlelf muže sedícího proti němu.
„No, já pocházím až z Aquarinie, to je pomalu na druhé straně světa. Jen loď od tam sem jede skoro dva roky," zamručel hlubokým melodickým hlasem. „Míval jsem malý statek, jen pár krav, nějakýho vepříka, a stádečko ovcí. Jenže jednoho dne přišel lichvář, že si před lety můj otec od něj půjčil a nyní to chce zpátky i s úroky. Nu, jelikož rodiče v té době byli po smrti a on měl jakousi smlouvu, soudce uznal jeho nárok. A jelikož se nejednalo o malou částku, přišel jsem o vše," rozvyprávěl se. Jeho druhové ze skupiny ten příběh znali, proto se nebál mluvit, tak jako prvně. „S holým zadkem se špatně žije. Práci jsem nenašel, no tak abych nezemřel hladem, začal jsem krást a jednoho krásného dne mě chytli. Dali mi na výběr. Buď přijdu o ruku anebo opustím Aquarinii a už se nikdy nevrátím. Vybral jsem si druhou možnost a nyní doufám, že bych mohl dostat druhou šanci," dokončil vyprávění.
„A já ti ji nabízím, Carnane," zaševelil hlas jako padající kapky rosy.
Když se všichni vzpamatovali, spatřili nádhernou, téměř průhlednou dračici.
„Kdo jsi? Krásko," vstal Damen jako zasažen kouzlem, aby si ji líp prohlédl. Přistoupil až téměř k ní a dotkl se jí. Byla chladná a svěží jako tůň skrytá kapradím ve středu lesa.
„Jmenuji se Hydor, barde, a jsem zde i pro tebe," pronesla měkce a usmála se typickým dračím způsobem. Ten mladík se jí líbil, ale to nyní nesmělo hrát roli.
„Složím o tobě baladu, nádherná Hydor, své mistrovské dílo," zašeptal a zrudl.
„Bude to pro mne velká čest, pěvče, ale nyní mě vy dva poslouchejte. Přišla jsem vám učinit nabídku. Pokud půjdete se mnou, a zúčastníte se Turnaje, který vyhrajete, čeká vás bohatá odměna," přišla blíž.
„Jak moc bohatá?" vzpamatoval se Carnan.
„Nepředstavitelně. Víc se dozvíš až na místě. Ale musím tě varovat, může na vás číhat i smrt. Není to nic snadného," pohlédla každému z nich do očí.
„Jdu," vstal Aquarinec.
„A co ty, Damene?"obrátila se ještě na mladíka.
„Netoužím po bohatství," usmál se. „Ale jestli mi pak dovolíš složit o tobě píseň, budu rád."
„Když to bude tvé přání," usmála se.
„Tak jdu s tebou, moje múzo," uklonil se dračici a jemně přejel po strunách loutny. Než táhlý zvuk dozněl, oba zmizeli i s dračicí.
„Tak vy dva jste poslední. Jděte se seznámit s ostatními. Za chvíli pro vás přijdeme a vše vysvětlíme," postrčila je směrem do středu jeskyně, kde čekal zbytek.
*
Všech šest zmlklo jako na povel, když vstoupili do velkého dómu. Plameny kolem stěn šlehaly ještě výš a osvětlovaly obraz v levé části, který byl vtesán do kamene. Zobrazoval draka s korunou, jak sedí a jeho přední tlapy spočívají na dvouramenných vahách. Tím drží misky ve stejné rovině.
„Vítejte, šampioni," oslovil je Císař. Vedle něj z každé strany seděli dva Strážci.
Příchozí zírali s otevřenými ústy na ty z tvorů, které ještě neviděli.
„Posaďte se a poslouchejte, co vám nyní chci a musím říct," ukázal na dlouhou dřevěnou lavici, na kterou se všichni pohodlně vešli, ale zároveň byli blíž k sobě, než jak by si sedli normálně.
„Výborně. A nyní dávejte pozor. Každý z vás sem přišel dobrovolně. Měl možnost volby. Je to tak?" zeptal se duhový.
Tázaní více či méně nahlas zamručeli, že to souhlasí.
„Když pod rukama Tvůrců vznikl svět, zrodila se Velká Matka. Ta dala život všemu. Z ní vše pochází. Ona je konec i počátek. Dala všemu řád a zákony. Zákony, které platí a budou platit na věky," začal obšírně vysvětlovat Císař. Přítomní moc nerozuměli tomu, proč jim říká něco takového, byli zde přece z jiného důvodu.
„Díky Matce je svět takový, jaký jej znáte. Její pravidla jsou drsná a někdy i krutá, ale bez nich by byl jen chaos a smrt. Když již byla unavená a viděla, že na vše sama nestačí, oddělila čtyři nejzákladnější prvky, ze kterých ona sama tvořila a byla stvořena. Dala jim majestátní podoby a nazvala je Aspekty. Vy sami je znáte jako Strážce. Oni jsou živly, jejich podstatou, jejich srdcem. Nemohou existovat bez Matky a ona nemůže přežít bez nich. Aby byla zajištěna naprostá rovnováha, určila další ze zákonů. Jednou za deset tisíciletí se koná Turnaj. Vy všichni jste zde, protože část vaší duše je dračí. Neptejte se mě, jak je to možné, sám to netuším." Na chvilku zmlkl a pohlédl na každého z nich. Uchopil svou korunu. Z jejího vrcholu sundal duhový kámen a zbytek rozlomil na poloviny. Vše ukázal přítomným, než mu to z nastavených tlap zmizelo.
„V této, můžeme i říci soutěži, se tihle vybraní jedinci utkají v úkolech. Nejsou snadné, naopak, jsou zrádné a nebezpečné. Mnohdy končí něčí smrtí. To může potkat i vás, že se již nevrátíte. Vydáte se na nejrůznější místa na světě a budete skládat korunu. V každém kole, někdo vypadne. Až zůstanou jen nejlepší a ti se utkají v posledním úkolu. A tak jak já v předchozím Turnaji vyhrál a nasadil si korunu, to učiní i jeden z vás a bude dohlížet na rovnováhu světa a Velké Matky. Je to nepředstavitelná čest, ale ještě větší zodpovědnost. Musíte ukázat, co umíte a dokážete. Ti kdo vypadnou, nemusí smutnit. Máme právo tomu jedinci splnit jedno jeho přání. Musí být však takové, aby neublížilo nikomu jinému," odmlčel se a pozorně sledoval jejich reakce. Již nyní si troufal hádat, kdo by byl asi nejlepší vítěz, ale musel si to nechat pro sebe.
„A nyní něco málo k pravidlům," začal znovu vysvětlovat, „jakým způsobem cíle dosáhnete, záleží jen na vašich schopnostech. Jediné pravidlo je, že nikdy, opakuji, nikdy nesmíte proti sobě pozvednout zbraň. Jestli budete postupovat společně, nebo každý sám, je jen na vás. To samé, jestli budete mít zbraně či nikoliv. My vám nějaké nabídneme, budete-li chtít. A pak už to bude jen na vás samotných. První úkol má v tlapách Atmos. On vás vyšle za úkolem. Máte nějaké otázky?"
„Ta Velká Matka, to je kdo nebo co? Ta je tady taky?" vstala Aruna.
„Ano, je, i když není vidět. A chceš ji popsat složitě, nebo raději jednoduše, válečnice," pohlédl na trpaslici.
„Noo, asi radši nějak srozumitelně," zamručela.
„Dobrá. Vy ji znáte pod jiným jménem. Pro vás i ostatní se nazývá příroda," pronesl prostě a kochal se jejich udivenými a nevěřícnými výrazy.
Úplně cítil jejich pochyby a nevyřčené námitky. Musel se ušklíbnout. Však ono nebude dlouho trvat a přesvědčí se sami.
„Ještě poslední upozornění. Jakmile se vydáte na cestu za úkolem, nesmíme vám nijak pomáhat, i kdybyste umírali, dokud jeden z vás nebude mít v rukou kámen. Můžeme pouze sledovat vaše počínání a hodnotit. Pokud vás nic jiného nezajímá, začneme," postavil se Císař. Dal pokyn Cadmii. Ta několikrát mávla tlapou a před nimi ležely různé zbraně. Vybrat si mohl každý, co se komu líbilo.
Trpaslice přejela prstem po ostří své sekery a odmítla cokoliv jiného. To samé Zar. Singal zvolil dvě dýky a jednoruční meč. Carnan si našel kopí, které mu dobře padlo do ruky. Isama měla svůj luk a tesák. Damen dlouho váhal. Nakonec se rozhodl pro dlouhý luk a větší dýku.
„A kde vůbec to máme hledat? A kolik máme času?" zvedl hlavu Damen od své nové zbraně.
„Dobré otázky," zabručel Císař.
„ Kde přesně hledat, ti nepovím, to jistě chápeš, ale mohu dát malou nápovědu. Tedy slyšte," ujal se slova Atmos.
„Místo mozku,
z kamene kostku,
kůže neobyčejně pevná,
za jeho smradem letí much hejna," zazubil se Aspekt vzduchu.
Přítomní na něj překvapeně zůstali koukat.
„No co, nic lepšího mě nenapadlo. A času tolik, kolik bude potřeba, abyste to našli, klidně deset let," doplnil informaci. „Ale nyní vám přeji hodně štěstí," dodal.

*
První, co ucítili, byl poryv větru, který se do nich opřel plnou silou, až zakolísali a pak nastoupila vlezlá zima. Když otevřeli oči a rozhlédli se, zalapali po dechu. Stáli v průsmyku. Nikde nic, jen holá skála a poprašek sněhu. Jediný, kdo se tvářil spokojeně, byla Aruna. Sundala rukavici z pevné kůže, které používala místo kroužkových, a přejela dlaní po chladném kameni.
„Je dobrý a pevný. Tyhle hory kolem nás jsou velmi staré, ty si pamatují, když nás bohové stvořili," zavolala, neboť ji vítr bral slova z úst. Oči jí zářily jako hvězdy.
„Co teď? A kudy dál?" rozhlédl se Carnan.
„Kam půjdete vy, netuším, já se vydám hledat kámen," potřásla hlavou.
Sledovala, jak se ostatní třesou zimou, protože nikdo z nich nebyl oblečen tak, aby mohl v horách přežít. Její zrak spočinul na aquarinci a Damenovi, kteří měli opravdu jen lehké haleny a krátké kalhoty.
„Dobře, tak ještě chvilku s váma zůstanu, pojďte, musíme něco najít, kde se schováme, jinak nepřežijete noc. A modlete se, ať zde žijí trpaslíci, nebo se tu nachází alespoň skrýše," rozhlédla se.
Něco zabručela ve svém jazyce a vyrazila kamenitou stezkou směrem dolů. Nikdo z ostatních neváhal. I když Zar nebyl nadšený, že se vedení ujala trpaslice. Přesto věděl, že v téhle situaci jen ona pořádně ví, co a jak. Šel tedy s ní, ale v hlavě už plánoval, jak při nejbližší příležitosti odejde. On je přece elfský princ a oni jen smetí u jeho nohou, nepotřebuje je. On vyhraje turnaj a získá všechny kameny a potom se stane mocným Císařem. Takhle snil a ani moc nevnímal okolí.
Aruna je neomylně zavedla k jeskyni. Cestou se dotýkala holou dlaní kamene a něco tiše šeptala. Některým to připadalo, že žádá skály o pomoc a mluví s nimi, některým to připadalo jak divadlo, aby si přidala na vážnosti. Pravdou však bylo, že dosáhla svého cíle.
„Počkejte tady," nechala je v portálu vstupu, a sama šla dovnitř.
Vyměnili si udivené pohledy, ale zatím jí věřili. Vrátila se za několik okamžiků s hořící pochodní v ruce a kývla na ně, ať ji následují. Vstoupili. Bylo tam sice chladno, ale díky tomu, že nefoukalo, bylo tam tepleji než venku. Trpaslice zapálila ohniště, které tam bylo nachystáno.
„Sedněte si a ohřejte se," pokynula směrem k asi deseti větším kamenům rozmístěných kolem plamenů. Očividně sloužily jako sedátka.
„Máme štěstí. Tohle je nouzová jeskyně našeho lidu. Chvíli zde můžete zůstat a pak jít, kam chcete. Dokonce ani neumrznete," při těch slovech přešla do jednoho rohu k hromadě kamení a začala ji rozebírat. Singal s Damenem jí šli pomoct, ale jen zavrtěla hlavou se slovy, že to zvládne sama.
„Kameny jsou zvláštně poskládány, zřítilo by se to a vše, co tam je,se zničilo a pohřbilo. Mohlo by vás to i zabít, pokud nevíte jak na to," vysvětlila nakonec.
Než zbytek rozmrzl, začala tahat z kupky kožešinové pláště a kožešiny.
„Vezměte si, ale musíme zde něco nechat na oplátku. Vezmi si, co potřebuješ, ale naopak zde musíš něco dát jako protihodnotu. I když to nebude mít úplně stejně vysokou cenu jako věc, kterou jsi vzal," vysvětlila. „Takový je naše pravidlo."
Ostatní přikývli a řídili se její instrukcí. Každý z nich tam zanechal něco málo, co měl a mohl postrádat. Pláště jim sice byli krátké, ale lepší než nic, a krásná kožešina, ze které byly, dobře hřála. Potom vrátila kámen po kameni na jeho původní místo.
„A teď už je to jen na vás, jak se rozhodnete a co uděláte. Dávejte si ale pozor, v horách bývají nejrůznější bestie a potvory. Pokud nechcete zemřít, vyhýbejte se jim," dala ještě poslední radu, než si hodila svou sekeru přes rameno a vyrazila ven.
„A co teď?" vstala Isama, „rozdělíme se, nebo půjdeme ve skupině?"
„Já jdu sám, nepotřebuji žádnou přítěž," zvedl se Zar. „Vy si dělejte, co chcete, třeba se klouzejte dolů." S těmi slovy a nevěřícnými pohledy v zádech odešel i on.
„Dívejte, vím, že je to turnaj, kdy by měl jít každý sám za sebe, ale sama, ze zkušeností vím, že ne vždy je to dobré. Jsme na neznámém místě a netušíme, co od toho lze očekávat. Navíc nemáme ani ponětí, kde ten hloupý kámen hledat. Navrhuji tedy, abychom zůstali spolu a pomáhali si, nebo se aspoň nerozdělovali. Zatím," pronesla žena z kočičího lidu ke zbytku.
„Dobře, souhlasím, ale povedeš nás," přikývl Damen.
„Když vám to nebude vadit, proč ne. Jen to chce rozluštit tu hádanku," zavrněla.
„Ta zas není tak těžká, horší to bude najít a dostat se tam" pohladil bard svou loutnu, se kterou se nedokázal rozloučit.
„Ty už snad víš, kde hledat?" v Singalově hlase zněl údiv.
„No, stačí trochu zapojit mozek. Co je tupý jak poleno a smrdí jak kopa hnoje, navíc má kůži pevnou jak železo?" uchechtl se půlelf.
„Troll," odpověděli jednohlasně.
Potvrdil jim to přikývnutím. Carnan se uchechtl, ale byl jediný. On neznal tyhle poloobry žijící v jeskyních. To jim Atmos dal nesnadný úkol. Po chvilce diskuze, co bude nejlepší, se zvedli, uhasili oheň a vyrazili na cestu. Dohodli se, že nejlepší bude se vydat směrem z hor dolů, tam by snad mohli snadněji najít úkryt trollů. Jediné, čím se utěšovali, že jsou to nesnášenlivá stvoření a proto žijí sami, s výjimkou doby, kdy se páří.
*
Aruna si to mířila pevným krokem do nížiny. Odpověď na hádanku jí byla jasná hned od začátku. Několikrát se s trollem setkala. Věděla dobře, že jedno z mála zranitelných míst mají pod kolenem zezadu. Věřila, že pro ni nebude velký problém ho porazit. Sice se o to nikdy nepokusila sama, ale všechno je jednou poprvé. Byla utopená ve vlastních myšlenkách, ani si nevšimla, že se za ní někdo plíží a sleduje každý její krok.
Zarovi bylo v podstatě jasné, že tohle bude pro trpaslici snadná hádanka, i bude vědět kudy kam. Přece jen se říkalo, že tento národ byl stvořen z kamene a rudy. Našlapoval tak lehce a tiše, že se pod jeho nohama neuvolnil ani kamínek. Mladá žena o něm neměla ani tušení.
Uplynulo několik hodin, než spatřila horskou louku s jezerem. Spokojeně přidala do kroku, aby se mohla napít a chvíli si odpočinout. Věděla, že tahle místa bývají nebezpečná. Často zde sídlí baziliščí kohouti a podobná havěť. Došla v klidu na břeh, klekla a nabrala chladnou vodu do dlaní, aby se osvěžila. Sedla si unaveně na kamenitou zem a rozhlížela se, kde by mohly být nějaké vhodné jeskyně. Zároveň váhala, jestli neudělala chybu, že ostatní opustila. Na vzrostlého trolla bylo potřeba asi osm trpaslíků. Rozhodla se rozhlédnout po okolí, zhodnotit situaci a potom se kdyžtak vrátit pro zbytek. Věřila, že zůstali spolu a nevzdálili se nějak daleko do hor.
Celou dobu se Zar držel za ní jako její stín. Sledoval každý její krok a pohyb a už měl v hlavě plán, jak vyhrát.
*
Singal,Carnan a Damen se vydali vedeniIsamou na cestu. Pro lovkyni nebylo složité najít stopy jejich společníků, kteří je opustili. Naznali, že výš do hor to nemá smysl a dolů vedla jediná cesta. Ač nechtěli, aby to vypadalo, že elfa s trpaslicí sledují, museli se vydat tudy, kudy oni. Pomalu, ale jistě, se počal zvedat vítr.
Vstoupili na okraj horské louky, na kterou před nimi dorazila Aruna, ale nyní již byla pryč. Před sebou, téměř na břehu jezera spatřili stádo nádherných horských laní a jelena s rozložitým parožím. Jejich oříškově hnědá srst se leskla ve slunci. Lovkyně zastavila muže pohybem ruky.
„Jednu si ulovíme. Bude k večeři. Sedněte do trávy. Počkejte zde a nic nedělejte," pronesla potichoučku, padla na všechny čtyři a jako skutečná kočka se plížila blíž. Vítr foukal od stáda k nim, takže je zvířata necítila. Když byla na dostřel, založila šíp a vystřelila po jedné lani. Trefila přesně. Zvíře vyskočilo, ale padlo ve smrtelné křeči na zem. Zbytek stáda se dal na útěk, ale k údivu ostatních se ještě jedna laň vzepjala a padla. Jelen vyskočil a kulhavě utíkal, za sebou zanechávajíc krvavou stopu. V ráně se mu ještě chvěla dýka. Najednou zazpívala tětiva svou smrtonosnou píseň a i on padl. Isama sklonila luk a vztekle se podívala k ostatním.
„Kdo?" zavrčela, když se k nim přihnala. „Kdo to byl?" zaprskala a vycenila zuby. V očích se jí blýskalo.
„Klid, prosím tě. Nic se nestalo. Je jich zde ještě dost," pronesl Singal a vydal se k jelenovi. Vyndal z jeho rány dýku a podřízl mu krk. „Dívej se na tu kůži, když to stáhneme, dobře je pak prodáme a co teprve to paroží."
„Ale my zde nemáme co stahovat kůže a sbírat trofeje, my musíme najít něco jinýho. Chtěla jsem lovit, aby bylo jídlo na večer. Tohle nemáme jak uložit ani vzít sebou, natož zpracovat. Je to zbytečné plýtvání. Uvědomuješ si, ty hlupáku, co si udělal?" zavrčela a skočila po něm. Nečekal to a spadl po zádech do krvavé kaluže, jež se vytvořila kolem zvířete.
Byl vyděšený a ona zuřila. Jako lovec a stopař se naučila, že jí příroda dá vše, co jen potřebuje k životu, ale nikdy toho nesmí zneužívat. Carnan s Damenem rychle přiběhli a rozzuřenou ženu z něj strhli, aby nedošlo k neštěstí.
„Tohle jsi opravdu neměl dělat," pohlédl bard smutně na dvě zbytečně usmrcená zvířata, „ale nic s tím teď už neuděláme. Pojďte, byla by škoda zde všechno nechat."
„ Když chceš kůže, tak si je stáhni a nes si je. Já ti pomáhat nebudu. A už mě pusťte," zavrčela Isama. Učinili dle jejího přání. Přešla k lani, jež padla jako první a rozhlédla se kolem. Našla borovici a vydala se k ní. Vrátila se s třemi šiškami, které zahrabala spolu s vnitřnostmi, když zvíře vyvrhla, jako poděkování a oběť jejím bohům za úspěšný lov. Vyřízla nejlepší kousky, které zabalila do kusu kůže, kterou s pomocí dvou mužů stáhla a rozřezala. Vznikl jakýsi uzel, v němž se mohla přenést část úlovku. V tomhle chladu neměla starost s tím, že by se maso zkazilo. A až se večer někde utáboří, bude to vydatné jídlo, ovšem, pokud se jim podaří rozdělat oheň. Což o to, jí nevadilo syrové maso, ale pochybovala o mužích, že by z něj byli nadšeni.
Když se vydali dál, vítr začal nabírat na síle a vzduchem zavířily sněhové vločky. Stromy počaly hučet oznamujíce přicházející bouři. Poutníci nemuseli moc mluvit, stačil jim jediný pohled. Bylo jasné, že okamžitě musí najít úkryt, nebo to dopadne zle. Rozběhli se ke skalní stěnědoufajíc, že tam naleznou nějakou jeskyni. Stačilo jen několik minut a neviděli téměř na krok. Obloha byla šedá až černá a mračna táhla svoje těžké bachory po hřebenech hor. Vítr se do nich opíral tak, že měli problém udělat krok dopředu.
Když už mysleli, že to nemůže být horší, spustil se déšť a zazněl hrom. Rána je ohlušila, když nedalo od nich blesk rozrazil vysokou borovici, která vzplála jasným plamenem, který i přes déšť vydatně hořel.
Isama byla vyděšená. Přeci jen měla v sobě část kočky, která se takových věcí bála. Ztratila hlavu a rozběhla se od mužů pryč. Najednou ale upadla na trávu. Očima rozšířenýma děsem se rozhlížela, ale pročistilo jí to hlavu. Chtěla vstát, ale nemohla. Když se podívala na nohy, měla kolem lýtek omotaný provaz s kamenem na každém konci. Rozhlédla se a spatřila několik metrů od ní ve skále průrvu, ve které stála Aruna a mávala na ně oběma rukama. Něco křičela, ale přes to burácení ji nebylo slyšet.
Damen ji pomohl na nohy, když si je rozmotala. Bojovali o každý krok, který učinili, a ta doba se jim zdála věčná, než je přivítalo závětří nevelké jeskyně. No ona to byla spíš jen taková prohlubeň ve skále, ale jim to připadalo jako královský sál. Hořel tam i malý ohýnek, který vydával příjemné teplo.
„Není vás nějak málo?" zeptala se, když zalezli dovnitř.
„No, my mysleli, že Zar šel s tebou," pokrčil rameny Carnan.
„Za celou dobu jsem ho nezahlídla. No asi jde na svou vlastní pěst," mávla rukou, sedla si k ohni a prohrábla ho klackem.
„Co jste tam jako vyváděli? Myslím ty laně, Singale, že se na tebe tady kočka vrhla jak na myš," zasmála se trpaslice. „Bylo zajímavé vás sledovat. A ještě zajímavější bylo, že jste všechno ignorovali a ztráceli čas zbytečnostmi. To jste neviděli, co se blíží?"
Jen něco zamručeli neurčitě v odpověď. Zloděj se jen začervenal a sevřel kůže ještě pevněji. Jako by měl strach, že mu je někdo vezme. Byl rozhodnutý, že až bouře skončí, vrátí se pro to paroží, i kdyby ho měl pak celou dobu nést na zádech.
„Neboj, o ty vypelichaniny nikdo nestojí. Zabils je v nejhorší možnou dobu. To byly dlouhosrsté horské laně. Kdybys je nechal, v zimě by měly kožich dlouhý a hustý a dostal bys za ně dost zlata, jenže za tohle, no tak pár stříbrných," mávla rukou trpaslice a víc to neřešila.
„No, ať to vezmu, z které chci strany, budeme se muset držet spolu. Rozluštila jsem hádanku, myslím, že vy taky a je vám jasný, že jako jedinec nic proti trollovi nebo trollům nic nezmůžeme. Na jejich zabití je potřeba organizovaná skupina," promluvila po chvíli přemýšlení Aruna. „Až po tuhle chvíli navrhuji spolupráci. Potom rozhodne rychlost a štěstí, kdo najde kámen první. Tak co, souhlasíte?"
„Zní to rozumně, a já nemohu než souhlasit. Navíc, tohle jsou hory, a ty jediná se v nich vyznáš natolik, abychom přežili," promluvil za okamžik Damen a vyslovil tak i názor ostatních.
Bouře zuřila několik hodin. Stěny hory se třásly pod ranami blesků. V té době se je trpaslice pokoušela seznámit se vším, co ví o trollech a jejich lovu. Noc pro ně byla chladná a temná, protože došlo dřevo a nikdo se neodvážil vylézt ven.
Ráno je přivítal chlad. Obloha byla bez jediného mráčku. Oni sami byli ztuhlí a chvíli trvalo než se rozhýbali. K jídlu rychle zhltli maso, co opekli večer a vydali se na cestu. Šli pořád dolů z hor. Trpaslice hledala nejschůdnější cesty, aby si nepolámali nohy. Každou chvíli ale někdo uklouzl po uvolněných kamenech. Jednu chvíli Carnan šel a utrhl se pod ním okraj stezky. Měl štěstí, že Isama byla tak pohotová, chytila jej za plášť a strhla do bezpečí. Sice si nárazem poranil rameno, ale žil.
Dál byli ještě opatrnější, ale i pomalejší. Slunce dosáhlo vrcholu své dráhy, když se ocitli konečně na jakési planině. Polámané stromy ležely všude kolem. Země byla holá, bez jediné travičky. První, co je udeřilo do nosu, byl smrad. Zvedl se jim žaludek, jen Aruna zavětřila a spokojeně se usmála.
„No, možná, že jsme na místě. Troll je zde určitě, ale jestli má v brlohu něco z toho, co hledáme, tak to netuším. Budeme se muset nějak podívat po jeho jeskyni, pokud není doma, bude to dobré, pokud je, čeká nás boj," pronesla rozvážně.
„Jo, ale jak chceš zjistit, jestli tam je, nebo není?" podíval se na ni Damen.
„Jednoduše, někdo z nás tam nahlédne. Je potřeba hbitého a rychlého jedince. Tudíž ty, ani Carnan nepřipadáte v úvahu. Škoda že zde není Zar, ten by byl ideální," zatahala se za ucho.
Bard si všiml, že to dělá pokaždé, když nad něčím přemýšlí. Připadlo mu to roztomilé.
„Já tam půjdu," ozval se Singal.
„Ty?" zvedla obočí v údivu Aruna.
„Proč ne. Býval jsem zloděj, vím, jak se chovat tiše a neupoutat pozornost," pokrčil uraženě rameny, „tak v tom nevidím problém."
„Půjdu s ním a budu ho jistit, kdyby něco," mrskla po něm okem Isama. Z jejího hlasu ale bylo spíš slyšet, že mu moc nevěří, hlavně po tom s těmi srnkami. Ač to neřekla nahlas, ostatním bylo jasné, že jej chce hlídat, aby případně tajně nesebral část koruny.
„Dobře, jděte. Věci nechte tady, vezměte si jen zbraně, ale ty vám asi budou nanic, pokud tam bude a uvidí vás. My počkáme tady," sedla si trpaslice na jeden kmen.
Zbytek byl jejím chováním udivený, ale nikdo nic nenamítal. Oba, co se přihlásili, složili věci ze zad a uložili k nohám ostatních. Potom zmizeli ostatním z dohledu, když zašli za skalní výčnělek, o kterém se Aruna domnívala, že tam bude vchod do jeskyně.
Netrvalo dlouho a dvojice zjistila, že se drobná žena nemýlila. Puch tam byl šílený. Kolem vchodu se povalovaly kosti se zbytky masa, kusy všeho možného a výkaly. Kočičí dívka nakrčila nos. Na její velice jemný čich to bylo příliš. Málem se pozvracela, když šlápla do něčeho měkkého a kluzkého a kolem ní se rozlil ještě odpornější odér. Singal se uchechtl, ale hned si zakrýval raději nos, aby nevyklopil svou snídani na zem.
Cesta dál byla bez větších potíží. Za několik okamžiků vešli do stínu vstupu. Muž opatrně nahlédl dovnitř, jenže bez světla tam viděl jen neproniknutelnou tmu.
„Pust," zasyčela Isama a sama se tichounce protáhla kolem něj. Nezapomněla mu šlápnout ušpiněnou nohou na botu. Okamžik počkala, až se její oči přizpůsobí temnotě a zorničky se roztáhnou. Díky tomu viděla téměř jako za světla. Zjistila, že obyvatel je někde mimo, ale je tam šílený bordel. Kusy kamení, větve, zbytky kostí, plástve medu, mrtvá zvířata a všechno možné.
„Jdeme zpátky, není tam. Musíme rozdělat oheň a rozhlédnout se tam," kývla hlavou k východu a vydala se za zbytkem. Muž ji zahanbeně následoval. Ani jeden z nich si nevšiml tmavého stínu, který se jim držel v uctivé vzdálenosti za zády, všechno pozoroval a poslouchal.
„Je pryč," oznámila Isama, když se vrátili.
„Dobře, je otázka na jak…" Aruna zmlkla a potáhla nosem, „tys šlápla do jeho …" zašklebila se.
Odpovědí jí bylo jen pokrčení ramen dotyčné.
„Dobře, musíme si tam posvítit a času moc není. Takže doneste větve, já zatím rozdělám oheň. Jeden bude muset hlídat venku. Troll nás nesmí překvapit uvnitř. To by byl náš konec, je vám to snad jasné. Tak a teď honem, čas je to, co nemáme," sjela jako ještěrka ze svého sedátka a klekla na zem. Z kapsy pláště vyndala krásné křesadlo zdobené zlatem s drahokamem.
Nasbírala kolem sebe drobné větvičky a mech, jelikož nikde nic jiného nebylo. Ostatní nalámali z mrtvých stromů větve. Než je přinesli, žena už měla pěkný plamínek. Přihodila větší kousky a za chvíli, mohla přidávat i velké kusy dřeva.
Každý z nich si našel pěknou smolnou větev, kterou zapálil a použil jako pochodeň. Sice to pořádně čadilo a nevydávalo kdoví jaké světlo, ale bylo to lepší než nic. Všechno to trvalo několik minut, a byli schopni se vydat k jeskyni.
Jelikož nikdo nechtěl zůstat dobrovolně venku, tahali kousky větviček. Nejkratší si vytáhl Carnan. Nespokojeně zamručel, ale dál nic neříkal. Vzal své kopí a zůstal u vchodu s tím, že kdyby něco, zavolá na zbytek. Rameno ho bolelo, ale mlčel. Říkal si, že kdyžtak odstoupí. Nenechá se přece zmrzačit, a pokud by mu splnili přání, on by byl spokojený. Věděl přesně, co by chtěl. V duchu viděl ten malý krásný statek a louky plné ovcí a krav. Ano, to byl jeho sen, jeho přání. Byl si jistý, že by mu ho splnili, vždyť by tím nikomu neublížil. Tak přemýšlel, opřený o kopí, zatímco ostatní prohledávali vnitřek.
Singal se začal přehrabovat v jakýchsi hadrech, nebo co to bylo. Mezi nimi našel truhlici plnou zlatých mincí a šperků. Na obyvatele tohoto příbytku musel někdy narazit nějaký bohatý pán. No, soudě dle těch věcí, to pro majitele truhličky nedopadlo zrovna dobře. Muži zasvítily oči a počal si cpát do kapes i bot vše, co se mu tam vešlo.
„Co to děláš?" otočil se k němu Damen.
„Co je ti potom. Beru si to, co potřebuju. Hledejte si ten nesmysl. Já mám raději jistotu. Starej se laskavě o své," zasyčel na něj a pokračoval dál ve své činnosti.
„Nech ho,"zavrtěla hlavou Isama, když se bard nadechoval k odpovědi. „Sám si určuje svůj osud. Bere víc, než potřebuje. Nezná zákony."
„Běž se zákonama do …" obořil se na ni zloděj. Přerušil jej ale výkřik zvenku, který k nim dolehl.
Všichni se okamžitě rozběhli za aquarincem. Dorazili právě včas, aby spatřili něco obrovského, co připomínalo balvan na dvou silných nohách. V dlouhých pažích to táhlo kus stromu jako kyj. Malá hlava v poměru k tělu se opile klimbala a drobná zlá očka sledovala okolí. Najednou se poměrně velká huba otevřela, odhalila dlouhé žluté zuby, a vydala téměř ohlušující táhlý zvuk.
„Uviděl nás," konstatovala trpaslice a tasila sekeru. Isama a Damen založili šípy do svých luků.
„Buď tlama, nebo oči, jinde ho nezraníte, je to malý cíl, ale dá se trefit. Carnane zůstaneš u nich a budeš je jistit, kdybych neuspěla. Singale, ty pojď se mnou. Pamatuj, co jsem říkala v noci. Miř mu pod kolena zezadu," udávala rozkazy Aruna a sama se proti němu rozběhla jako první.
Když ji uviděl, zařval ještě vztekleji než prvně. Ač to byla naprosto tupá stvoření, věděla instinktivně, že trpaslíci je dokáží zabít, proto je nenáviděli. Rozmáchl se proti ženě svým kyjem. Ta však hbitě uskočila a odkulila se stranou. Singal uchopil kámen a mrštil s ním proti trollovi. Trefil jej do krku. Tím upoutal jeho pozornost na sebe. Díky zlatu ale nebyl tak rychlý jako jindy, proto jej zasáhla primitivní, ale strašlivá zbraň. Zařval bolestí, když mu přerazila nohu a on padl na zem, kde se svíjel.
Mezi tím se od kůže připomínající barvou i pevností kámen odrazily další dva šípy. Ale nenašly svůj cíl. Naštěstí byl troll tak zaměstnán Arunou a Singalem, že si jich ani nevšiml. Mezi tím, což byla doba mezi dvěma údery srdce, se trpaslice dostala za něj a ťala poprvé a pak znovu. V obou případech našla její sekera přesně svůj cíl. V ten sám okamžik, kdy mu přetnula podkolení vazy, zazpívaly luky svou píseň a jeden ze šípů našel cíl v oku, když se hromada masa nechápavě zastavila a rozhlédla. Okamžik trvalo, než jeho příliš malému mozku došlo, co se vlastně stalo, a s ohlušujícím lomozem spadla mrtvola na zem.
Bojovníci se vrhli ke zraněnému muži. Nohu měl v nepřirozeném úhlu a přes nohavici prosakovala krev. Jen se svíjel, křičel a naříkal, byl naprosto mimo sebe. Snažili se mu nějak pomoci, ale neměli nic po ruce. Byli tak zaměstnaní, že si nevšimli elfa, který vklouzl do jeskyně a za okamžik z ní zase vyšel, skrývajíce něco pod pláštěm. Skály a vše kolem se zachvělo.
Jakoby ze země vyrostl, stál u nich Císař.
„Téměř všichni jste si vedli dobře, a obstáli jste," pronesl.
„Co se děje, vždyť my ještě ten kus koruny nemáme," vstala Aruna od zraněného.
„Mýlíš se. Zar ji právě získal," zavrtěl hlavou drak.
Ostatní se rozhlédli kolem, jestli elfa nespatří. Ten ale věděl, že by mu nejraději zakroutili krkem, tak se skryl ve stínu skal.
„Singal není schopen pokračovat dál, vezmu jej do sluje, kde o něj bude postaráno. Uvidíte se s ním, až Turnaj skončí. Nyní musíte pokračovat dál. Čeká vás nová část. Hodně štěstí," pronesl duhový. Zmítající se muž zmizel. Vlastně zmizelo všechno.
*
Byl to pro ně šok, když chlad vystřídalo horko. Ocitli se na břehu jezera. Z vody však stoupala pára a tvořily se bublinky. Kolem trčely ohořelé pahýly stromů. Místy i sama zem doutnala.
„Kde to k sakru jsme?" rozhlédl se Carnan.
„V jednom z mých království," vyšlehl před nimi ze země plamen a nabíral na velikosti, až z něj povstal Ignis.
„Zde budete hledat další část. Zar si přál, aby nemusel jít s vámi, jeho přání bylo vyhověno. Singal bude v pořádku a přežije. Někde zde se nachází druhá část koruny. Musíte ji najít a získat," pronesl.
„Aha, to má štěstí, ten špidlouchej zrádce, že zde není, bych mu ten jeho hezounkej ksichtík vylepšila," odplivla si Aruna a vlastně vyjádřila tak i pocity ostatních, „ale až na něj narazím, zpřerážím mu ty jeho hůlčičky, co má místo rukou."
„Aruno, nezapomínej, že proti sobě nesmíte pozvednout zbraň," napomenul ji drak.
„Neboj, na tohle sekeru nepotřebuju, škoda ji špinit. O pěstech ale nikdo neřekl ani slovo," podívala se mu neohroženě do očí.
„Jsi horší než draci, víš to, bojovnice?" rozchechtal se na celé kolo Ignis.
„Dáš nám taky nápovědu?" vložil se do toho Damen.
„Ne, nedám," pokrčil křídly ohnivý. „Ale zkuste to tudy," ukázal směrem do ohořelého lesa. „Málem bych zapomněl. Moje drahá sestra Hydor vám posílá tohle," ukázal na čtyři čutory visící na jedné z větví. „Prý se vám budou hodit. Ale nyní vám mohu popřát jen hodně štěstí." S těmi slovy zmizel jako by tam nikdy nebyl. Nebýt těch nádob s vodou, považovali by to jen za mámení smyslů.
Každý si vzal jednu. Bylo tam opravdu velké teplo. A v těch pláštích to bylo ještě horší. Rozhodli se je tam nechat. Nyní by jim byli stejně jen na obtíž. Sundali si je a nechaly pověšeny na jednom ze stromů.
„Je vřelá," vyjekla Isama, když zkoušela vodu v jezeře. Chtěla si umýt nohu od oné nechutnosti, do které nechtě šlápla před jeskyní. Naštěstí ji jen zkusila opatrně rukou.
„Nech to být, to ošlapeš. Jen nevím, jak se ti tady bude chodit. Popálíš si nohy," podívala se na ni trpaslice.
Byla to pravda, žena kočičího lidu nenosila boty, byla celou dobu bosa. Srst ji ochránila před chladem i kamením, ale proti horku bude nanic.
„Co mám dělat? Nenosíme nikdy nic na nohou," zamumlala Isama.
„Něco mě napadlo, nebude to sice moc pohodlné, ale puč mi nůž," natáhl k ní ruku aquarinec.
I když nevěděla,co má v plánu, podala mu svůj tesák. Byla to krásná práce a rukojeť z jeleního parohu byla dokonale vyřezaná. Byl na ní lovec pronásledující svou kořist v podobě lehkonohé laně.
„Je dokonalá," pochválil práci Carnan.
„Ten patřil mému otci, dal mi ho, než zemřel. Znamená pro mě opravdu hodně," přiznala.
„Neboj, nic mu neudělám," usmál se na ni statný muž.
Přešel ke svému plášti a uřízl z něj dva velké čtverce a dva širší pruhy jako řemeny. Potom podal zbraň zpátky její majitelce a vyzval ji, aby si sedla. On se usadil proti ní. Vzal její nohu a položil si ji na koleno. Potom vzal čtverec kožešiny a udělal jí z něj kolem nohy jakýsi měšec, který u kotníku připevnil řemenem. Sice pevně, ale zas tak, aby jí nezaškrtil krev. To samé učinil i s druhou nohou.
„Zkus se v tom projít," vyzval Isamu, když své dílo dokončil.
Prvně jí to bylo nepohodlné a zvedala nohy jako čáp. Byl to hrozný nezvyk, necítit pod chodidly zemi, ale nešlo to jinak. Po pár minutách byla schopná vyrazit, i když se cítila nesvá.
Pobrali si svoje věci. Bylo štěstí, že Ignis jim tam přenesl i jejich vak s pečeným masem. Sice ho už nebylo moc, tak nejvýš jedna porce pro každého, ale pořád to bylo jídlo. Navíc netušili, jestli tady něco najdou. Po krátkém rozhovoru se dohodli, že vydrží co nejdéle hladem, aby vyšetřili potravinu co nejvíc. Když bylo ujednáno, vyrazili.

Zar měl strach, že jej ostatní napadnou, proto požádal Císaře, když mu předával část koruny, aby mohl jít sám, což mu drak splnil. Ocitl se vprostřed hořícího lesa. I za ním přišel Ignis. Dal mu čutoru a ukázal přibližný směr. Nyní to bylo jen na něm. Ale jemu je to jedno, je přece nejlepší, nikoho nepotřebuje. Naopak, oni ještě jej budou hledat a prosit.
Vydal se velmi opatrně kupředu. Našlapoval lehce jako kočka. Několikrát se ulekl, když z praskliny u jeho chodidla vyrazila pára. Za okamžik ale pochopil, kam položit nohu, aby šel bezpečně a v klidu dál.
Nepočítal čas, než dorazil k jezeru s vroucí vodou. Jeho pozornost upoutalo něco vlajícího na stromě. Bystré oči prozradily, že se jedná o pláště. Usmál se sám pro sebe. Tak je našel. Rozhlédl se po zemi v okolí, když přišel blíž. Najít stopy nebyl problém. Nenápadně a v uctivé vzdálenosti, jak doufal, se po nich vydal, aby mohl sledovat, co budou dělat a kam míří. Říkal si, že jej dovedou k další části koruny, a pak na místě zase vymyslí, jak jim ji vzít přímo před nosem. Nikdo přece neříkal jakým způsobem ji má získat. Zasmál se nahlas. Potom zmlkl a jako honící pes se vydal po stopě.


Šli několik hodin, než je zastavil nevelký potok. Sám o sobě by to nebyl problém, kdyby nebyl plný tekuté lávy, která se líně valila jeho korytem. Přejít nebyl jak a na přeskočení byl široký. Nikomu se nechtělo riskovat, že tam uhoří, nebo v lepším případě přijde o nohy.
Vydali se tedy proti směru proudu, doufajíc, že tam někde bude užší a dostanou se na druhou stranu. Měli strach, že dole by se naopak mohlo koryto rozšiřovat. Sklánělo se k večeru, když konečně zastavili.
Měli už obrovský hlad. Proto se najedli. Netušili ale, kdy se jim podaří získat další zásoby. Za celou dobu nenarazili na živého tvora. Vše bylo mrtvé a zničené ohněm. Toho večera seděli v kruhu a vyprávěli si o svých přáních, pokud vypadnou. Carnan se zmínil o statku, který by byl jen jeho. Aruna snila o volnosti a svobodě, neboť byla žena a jen muži mohli dosáhnout slávy v bitvě. Ji doma čekal sňatek, který dohodne její rodina a pak bude se vším konec. To nechtěla. Toužila žít jinak.
Isaminino přání by byl luk, který nikdy nemine cíl a toulec se šípy, které se nikdy nevyplýtvají. Víc ke štěstí prý nepotřebuje.
Damen nechtěl prvně prozradit, ale potom z něj vymámili, že by toužil po tom, setkat se s matkou a otcem. Problém byl v tom, že byli oba po smrti. Oběsili je na stromě na jejich zahradě, když bylo Damenovi asi deset let, protože lidé nesnesli, že žena z jejich vesnice dala přednost elfovi před nimi. Hoch tenkrát vyvázl sotva životem. Nedokáže si sám vysvětlit, jak se mu podařilo uniknout. Od té doby se protloukal sám, jak se dalo.
Čekal, že se mu vysmějí za naivní sen, který je nesplnitelný. Opak ale byl pravdou. V očích ostatních se třpytily slzy. K překvapení všech Aruna vstala, přišla k němu a objala jej. Potom mlčky se vrátila na své místo.
„Zazpívej, prosím, něco," pronesla po chvíli ticha trpaslice.
„Jistě, ale omluvte případné nedokonalosti," v jeho hlase bylo znát pohnutí.
„Neboj, loutnu ti nerozbijeme," zašklebila se na něj Isama.
Začal hrát krásnou pomalejší, ale chytlavou melodii a po několika tónech přidal čistým a jasným hlasem sloky:

„Utichla již louka i les,
usnula i zahrada,
jemná vůně stoupá do nebes,
nic nekončí, co Tě napadá.

Květiny zvedly hlavičky,
a poupata se rozvila,
v trávě tančí lidičky,
noční slavnost začíná.

Smích a jásot rozléhá se,
jak dovádí skřítci a víly,
brouzdají se ve večerní rose,
a ty je považuješ za motýly…"

Poslouchali jako zasaženi kouzlem. Když zmlkl, ještě chvilku mlčeli, než Aruna naznala, že je čas jít spát. Nabídla se, že bude držet první hlídku, ostatní souhlasili s tím, že zhruba za dvě hodiny vzbudí někoho dalšího.
Rozložili se na kamenité zemi, jak nejpohodlněji to šlo. Nejhorší bylo pro Carnana najít polohu, při které by ho tak šíleně nebolelo rameno. Než usnul, přemýšlel nad tím, že by se s aspekty pokusil dohodnout, že by šel místo toho, kdo by měl vypadnout. Necítil se moc dobře. Nakonec upadl do jakéhosi neklidného snu plného ohně a dýmu.
Aruně se zdálo, že ve tmě slyší nějaké tiché cupitání. Jednu chvíli si myslela, že ji šálí zrak, když spatřila několik metrů před sebou tančit malé jiskřičky, které počaly růst a točit se. Ale už to nebyly jiskry, nýbrž drobné dívenky v šatičkách z ohně a vlasy z plamenů. Tančily, výskaly a přibližovaly se.
„Pojď, pojď si zatančit, vezmeme tě do kola, bude se ti to líbit, pojď za námi," lákaly ji medovými hlásky. Napočítala jich asi patnáct. A čím víc se tyhle panenky točily, tím byly větší a větší.
Aruna už to nevydržela a dloubla do toho, kdo ležel nejblíže, a to byl Carnan. Probral se hned, jenom chviličku zmateně koukal, než mu došlo, co se děje.
„Plaménky, ohnivé panenky," vydechl tiše. „Musíme honem pryč, nebo z nás nezbude nic jiného než hromádky popela."
Strčil do Damena ležícího vedle a do Isamy. Oba se také okamžitě probrali. I když nevěděli, co se děje, mlčky vzali své věci a rozběhli se pryč od plamenných bytůstek, které už byly větší než trpaslice a jen málo se podobaly oněm křehkým dívenkám, kterými byly před chvilkou. Teď spíš připomínaly něco mezi ženou a ptákem, jelikož jim na zádech vyrostla křídla a jemné ručky se změnily v pařáty. I drobné obličejíky se počaly prodlužovat a měnit se na jakýsi zobák.
První běžela Isama, jelikož viděla nejlíp ze všech a za ní všichni ostatní. Lávový potok vydával nějaké světlo, takže neklopýtali v úplné tmě. Smích a veselé štěbetání plamének je však dohánělo.
„Pojďte, honem," zasípala Isama. I když byla zvyklá běhat a nedělalo ji ostré tempo problém, tady to bylo něco jiného. To teplo, dusno a kožešina na nohách, jako by ji spoutávalo řetězy. Už téměř nemohla dál a pronásledovatelky byly neúnavné. Nakonec zastavila. Už nedokázala jít dál. Vzala luk, založila šíp a bláhově vystřelila. Sice trefila, ale střela proletěla skrz nehmotné tělo.
Dotyčná plaménka zavřískla a ještě se zvětšila. Kočičí žena zanadávala ve své rodné řeči.
„Běžte, něco zkusím,"zavelel Carnan, který stál a opíral se o kolena. Nikomu nic sice neřekl, ale kvůli bolesti už nemohl dál. Poslední metry se přemáhal, aby neomdlel. Sundal si čutoru ze zdravého ramene a odzátkoval ji.
„Pojď," zastavil se u něj Damen a vzal jej za loket.
„Běž, hochu," setřásl jej aquarinec a odstrčil.
Čutora bylo skoro plná. Napil se z ní snad jen jednou nebo dvakrát. Říkal si, že to musí vyjít. Pokud je to zastaví, tak vynikající, pokud ne, snad je to alespoň zpomalí. Ostatní popoběhli zas o kus dál a ohnivé panenky byly jen několik metrů od něj. Rozmáchl se otevřenou nádobou. Voda vystříkla a pokropila většinu stvoření. Ozvalo se vysoké pištění, panenky se zmenšily opět v jiskřičky a zmizely ve tmě.
Poutníci vykřikli radostí, a hnali se ke svému zachránci.
„Nechápu, že to nikoho jiného nenapadlo," padla mu kolem krku Isama a vtiskla muži polibek na tvář. Potom se zahanbeně odtáhla a stoupla si o kousek dál. Kdyby jí srst nepokrývala tvář, byla by rudá až za ušima. Nikomu se to neodvážila říct, tím méně přímo jemu, ale cítila, že její vztah k tomu muži je jiný, než na počátku, i když uplynulo velmi málo času.
Když ho chytla kolem krku, jen sykl bolestí, protože zavadila o rameno.
„Co se děje?" přistoupil blíž bard.
„Nic, co by stálo za řeč. Pojďte, můžou se vrátit," odbyl jej Carnan.
Damen chtěl něco namítnout, ale pohled staršího muže jej od toho odradil. Tak šli ještě několik hodin po proudu potoka. Byla to jediná věc, které se mohli držet. Když se blížilo svítání, konečně zastavili, aby si vydechli a napili se. Trpaslice byla už unavená.
„Chvíli si ještě lehněte, já budu hlídat," navrhl Carnan. Sedl si na kameny, kopí položil vedle sebe. Zbylí tři se rozložili kolem něj. Byl nehybný jako socha, napínal zrak do řídnoucí tmy, a snažil se zachytit jakýkoliv zvuk, co by mohl znamenat nebezpečí. Jednu chvíli se mu zdálo, že k němu dolehly rychlé a lehké kroky. Ale byl to jen okamžik. Proto si řekl, že se mu to možná jen zdálo.
Slunce se vyhouplo nad neutěšenou krajinou. Napili se, jídlo už neměli. V duchu děkovali laskavému aspektu vody, že je tímto darem zachránila. Šli dál. Po několika stovkách metrů zůstali stát jako přimražení. Před nimi se otvírala nehluboká strž. Výška jejích stěn mohla mít něco kolem dvou metrů. Byla plná podivných ještěrek velkých skoro jako kráva. Kryly je šupiny v rudé, oranžové a žluté barvě. Některé ležely, jiné se líně přesunovaly z místa na místo. Tupé hlavy nesly nízko nad zemí.
„Myslíte, že to bude k jídlu?" zazářily oči Damenovi.
„Ještěrky se normálně dají jíst, i hadi, a dokonce mají moc dobré, bílé maso. Proč by teda nemohli být k jídlu tihle? Jsou jen větší než obvykle," zhodnotila znaleckým okem cíl Isama.
Dohodli se, že někdo z nich sleze dolů a pokusí se nějaký kus, co bude nejblíže, zabít. Jelikož by jej neměli jak dostat nahoru celý, pokusí se vyřezat maso a naházet nahoru. S tepelnou úpravou si nedělali starost. Strž přece obtékal onen lávový potok, který je vedl celou cestu. Carnan přišel s návrhem, že potom maso mohou nabodnout na jeho kopí a opéct jako nad ohněm. Návrh byl jednohlasně přijat.
„Isamo, nebude to nebezpečné tam jen tak vlézt? Napadá mě, čím se to asi živí? Kameny asi žrát nebudou," chytil bard za ruku lovkyni.
„Netuším, ale neblázni. Musím to buď zkusit, nebo pomřeme hladem," odsekla a setřásla jeho dlaň. Než stačil cokoliv udělat, seskočila mezi ještěrky. Jejich netečnost se okamžitě změnila. Pohybovaly se rychle k ní. Dívka úlekem vykřikla, snažila se vydrápat zpátky nahoru. Aruna s Damenem klekli na zem, aby se k ní natáhli a pomohli jí, Carnan se chopil svého kopí. Jedna z ještěrek, po ní chňapla a chytla ji za improvizovanou botu, kterou stáhla. Udivilo je, že najednou ty potvory dole cení zuby a vydávají zvuk podobný vrčení. Aquarinec se napřáhl a bodl svou zbraň do otevřené tlamy jednoho ze zvířat, které se opět pokoušelo stáhnout Isamu dolů. Naštěstí už byla mimo jeho dosah téměř nahoře.
Jeden z ještěrů, se zakousl do kopí a trhl s ním. Muž to nečekal, ztratil rovnováhu a spadl dolů. Ozval se jen jeho výkřik a suché lupnutí, jak si buď pádem zlomil vaz, nebo mu jej zlomil některý z ještěrů, když na něj šlápl. V tu chvíli ani jeden z přeživších si neuvědomil, co se stalo.
„Ne!" Vykřikla Isama, a vrhla se k okraji.
Damen ji tak tak zachytil, aby opět neskočila dolů. I on byl v šoku. Znal mohutného muže jen několik dní, ale velmi si ho oblíbil. Strhl lovkyni k zemi, kde se zmítala a snažila se vymanit z jeho sevření. Prskala a syčela jako skutečná šelma. Když si uvolnila ruku, chtěla dokonce mladíkovi vyškrábat oči.
„Dost!" zazněl velitelský, ale přesto mírný hlas.
Vedle nich se zjevil Císař. Chvilku hleděl na nešťastnou Isamu, která při tom povelu ztuhla jako socha, potom jeho zrak padl na trpaslici, která stále stála na svém místě, ale po tvářích jí stékaly slzy.
„Pust ji," pravil měkce, „ona se už uklidní."
„Já nevím, Císaři, chtěla se vrhnout dolů mezi ty potvory," namítl nesměle bard.
„Nikdo rozumný nevleze mezi stádo salamandrů podruhé," sklonil k nim hlavu.
„Pusť mě, Damene," zašeptala.
Na to uposlechl. Vstal a pomohl na nohy i dívce. Celá se chvěla a byla rozrušená.
„Dobře," přikývl drak. Udělal krok ke strži, hmátl do ní tlapou a vyndal bezvládné modré tělo. Hlava byla v nepřirozeném úhlu a rozbitá.
„Zabil se při pádu," pronesl smutně Císař, „vezmu jeho tělo k nám a bude uložen do hrobky po boku dalších bojovníků, kteří zaplatili daň nejvyšší."
„Já chci skončit," pronesla Isama najednou.
„Nemůžeš. Taková jsou pravidla. Až bude mít někdo další část koruny, můžeš se nejvýše nabídnout místo toho, kdo by měl odejít, ale záleží jen na Matce, jestli to příjme," zavrtěl hlavou duhový.
„Stejně zde zemřeme hladem, nevíme kudy dál, kam jít," padla na kolena a rozplakala se.
„Hmm, sice bych neměl, ale…" zamručel Císař. Položil Carnanovo tělo na zem. Znovu sáhl mezi salamandry a jednoho vyndal. V jeho tlapě působil jako dětská hračka, přitom byl jeden z největších. Dvěma drápy mu utrhl hlavu a položil jej na zem před skupinku.
„Tady máte jídlo. Jsou velmi dobří, a tenhle je jeden z nejstarších, bude mít obzvlášť jemné maso," zabručel. Potom vzal opět opatrně mrtvého muže.
„Matka souhlasí, abys směla odejít, ale až po tom, co někdo najde fragment. Mám ti připomenout také jeden z jejích zákonů. Patří mezi ty tvrdší a říká: někdo musí zemřít, aby jiný mohl žít. Máš na něj pamatovat. Nyní se najezte a buďte opatrní. Ono možná jste blíž cíli, než vůbec tušíte," s těmi slovy se rozplynul on i Carnan.
„Byl to dobrý muž,"Aruna se konečně pohnula.
„To ano a nikdy na něj nezapomeneme. Ale nyní, i když nás to bolí, musíme myslet na to, co bude," ujal se slova Damen. Nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale převzal velení jejich trojčlenné skupinky. Lovkyni nechal sedět kousek dál na zemi a s pomocí trpaslice vyvrhl salamandra.
Vyvstala otázka jak opéct maso. Nakonec nasbírali suché větve a udělali oheň, zapálili ho kusem dlouhého dřeva, které přidrželi v pomalu se táhnoucím potoce. Potom část ještěra upravili nad ohněm a další část zabalili do jeho kůže a nad ní založili druhé ohniště. Když to tak nechají pár hodin, bude maso šťavnaté a dobře propečené. S tím návrhem došla trpaslice. Jednalo se prý o tradiční přípravu jídla jejího lidu. Samozřejmě tohle bylo dost improvizované, ale když to vyjde, účel to splní.
Najedli se. Isama moc nechtěla, ale nakonec ji přesvědčili. Ani jeden z nich nechápal, že ji to tak hrozně vzalo. I oni pro společníka truchlili, ale také si uvědomovali, že musí jít dál a splnit úkol.
Bylo neuvěřitelné, že uplynulo pouze několik hodin od chvíle, kdy ztratili aquarince. Oheň nechali hořet. Nebylo nutno hlídat, jestli někde něco nechytne. Rozhodli se tam vrátit později a vzít si jídlo, co se pod ním dělalo.
Stáli před vysokým ohořelým stromem. Snad to kdysi mohl být dub nebo něco podobného a rozložitého. Na jedné z jeho větví se lesklo něco stříbrného. Rozběhli se k tomu. Několik metrů nad jejich hlavami se houpala část koruny. Trpaslice jen zaklela ve svém jazyce. Neuměla lézt po stromech.
Naopak Isama si stáhla z nohy kožešinu, shodila ze zad luk i šípy, než se kdo nadál, skočila na nejspodnější větev a šplhala nahoru jako veverka. Damen také sundal vše ze zad. Smutně přejel rychle očima loutnu, která byla prasklá díky pádu, když strhl lovkyni na zem. Vyskočil a začal se drápat nahoru. Šlo mu to o dost pomaleji, než dívce. Když byl na spodní větvi, zarazil se. Viděl Arunu dole smutně se na ně dívající. Natáhl k ní ruku, aby ji pomohl nahoru, aby měla taky šanci. Zavrtěla jen mlčky hlavou.
Pochopil, přikývl a začal pomalu dohánět Isamu. Oba prudce oddechovali. Ona vzrušením, jaké cítila při lovu, on námahou. Podařilo se mu ji dohnat, ale zrychlila. Fragment byl na konci jedné silné větve, nějaké tři, čtyři metry nad zemí. Postavila se na haluz a rozběhla se po ní, jako by to bylo rovná zem.
Bard se za ní sunul po čtyřech, ale bylo mu jasné, že ji nedožene. Byla již na kraji, natahovala se po předmětu, když zaváhala. Uvědomila si, že by ji nejspíš nenechali odejít, když by tu věc získala. Dřepla si a promnula špičaté uši v prstech. Vzdychla. Potom vstala, obrátila se a šla k Damenovi.
Prvně se lekl, že ho chce shodit a zabít. Vzala jej ale za ruku a pomohla mu vstát. Opatrně ho dovedla na konec větve.
„Promiň, Aruno!" zavolala dolů. „Vezmi si ji," dodala tiše.
„Děkuji," zašeptal udiveně a prsty se sevřely kolem chladného kovu.

„Dobrá práce," ozval se Císař, „skočte dolů." Vyzval je.
Uposlechli. Uchopila je nějaká neviditelná síla a postavila na zem.
„Opustí vás tedy Isama na své vlastní přání. Dej mi prosím korunu," oznámil drak a natáhl tlapu k Damenovi. Mladík učinil to, co po něm bylo žádáno.
„A nyní nastoupíte poslední část," pronesl Císař.
„Prosím tě, mohli bychom si vzít z ohně maso, nechali jsme jej tam dělat," zkusil to bard.
„Rád bych vám vyšel vstříc, ale už to není váš majetek. Je mi líto, ale vzal to někdo jiný, tudíž není možné, abych to přenesl zároveň s vámi. Musí vám stačit to, co máte. Navíc tady budete mít jen omezený čas a to do zítřejšího večera. Najít ten kámen a vyhrát není zase tak složité a těžké jak se na první pohled zdá. Ale i tak to nedokáže každý," vysvětlil.
„Zar, kdo jiný," zamrmlala Aruna. Než ji ale kdokoliv odpovědět, svět se kolem nich rozmazal.
*
Ocitli se sami dva na dohled od nějaké vesničky. Když se podívali kolem, sevřelo se jim srdce. Nikde ani travička, nebo něco zeleného. Hlína připomínala spíš přesušený prach, který je začínal dusit pokaždé, když zafoukal vítr. Zahlédli vyhublou krávu kost a kůže, a u ní chlapce, který na tom nebyl o moc líp. Potrhané oblečení na něm jen viselo.
Když se přiblížili, zvedl k nim utrápenou tvář. Tolik bolesti a strádání nikdy nespatřili v tváři dospělého, natož dítěte. V jeho očích zazářila jiskřička naděje, ale hned zas pohasla.
„Chlapče, kde to jsme, Co se tady stalo?" klekl k němu Damen.
„V Tarii, pane a paní," odpověděl suchými rty. Jeho hlas se chvěl.
„Nemáš žízeň?" ptal se bard a sundával z ramene čutoru a podával ji chlapci, který na něj nevěřícně zíral. Ten je přikývl a nádobu přijal. Hltavě začal pít, potom ale přestal a zahanbeně vrátil čutoru majiteli.
„Děkuju pane. Víš, za všechno může Karava. Ona vysává všechnu vodu z půdy k sobě. A když se někdo chce napít nebo tak, musí zaplatit, jenže my už nemáme nic, čím bychom vodu koupili. Proto vesnice umírá," začal vysvětlovat.
„To je moc zlé," vzdychla Aruna.
„A nejde vám nějak pomoct? Není nějaká naděje?" zeptal se Damen.
„Říká se, že je někde zvláštní kámen. Z něj když by se udělala zbraň tak by šla Karava zabít. Víc nevím, snad dědeček by věděl víc. Zavedu vás k němu," vyhrkl s nadějí v hlase hoch.
Damen se podíval na Arunu. Oběma bylo jasné, že kámen do koruny nyní musí jít stranou. Tihle lidé umírali. To nemohli přece nechat jen tak. Trpaslice přikývla. Byli domluveni.
„Zaveď nás k němu. Nic neslibujeme, ale zkusit se něco musí," vstal mladý muž a pomohl na nohy chlapci. Byl lehký jako peříčko ve větru.
Procházeli vesnicí. Z polorozpadlých domků na ně hleděly spíš stíny, než lidé, zvědavýma očima. Nikdo se ale neodvážil vyjít ven a oslovit je. Viděli kostry dobytka ležet v prachu a chuchvalce něčeho, co kdysi snad bývala tráva, se válely líně s větrem.
Chlapec je dovedl k domku, který měl už jen tři stěny, ta čtvrtá byla z víc než poloviny sesunutá a bylo vidět do jediné místnosti.
„Dědečku, máme návštěvu," zavolal hošík a přes suť vstoupili dovnitř.
V jednom rohu seděl na něčem, co ještě připomínalo postel, starý muž. Otočil k nim tvář plnou vrásek a jizev. Jeho oči byly bílé jako sníh. Byl slepý.
„Koho jsi přivedl, Arame. Víš, že se u nás lidé nenavštěvují," pronesl skřípavým hlasem.
„Ale oni nejsou od nás. Jsou cizinci, a zajímají se o Karavu," vychrlil na něj chlapec.
„Skutečně?" ožil stařec, „to je jiná. Sedněte si, něco bych vám nabídl, ale jak jistě vidíte…" hlas se mu zlomil.
„To nic, starý pane, jsme zde úplně kvůli něčemu jinému. Co se stalo? A kdo nebo co je ta Karava? Jaká je možnost vám pomoct?" oslovila ho Aruna.
„Je to několik let, kdy na nás dolehlo neštěstí v podobě nového pána. Byl mladý, nezkušený a rozmazlený. Jednou na lovu urazil nějakého muže. Ukázalo se, že je to jakýsi mocný mág, který na naše území seslal kletbu v podobě obludy, která stahuje k sobě všechnu vodu. Když chceme pít, musíme platit. Prvně zlato, pak úroda a dobytek a nyní žádá za vodu lidi. Nemáme již čím platit. Za život jednoho obyvatele, dostaneme soudek vody. Ten nám musí vydržet skoro celý měsíc, pak se tahá los, kdo půjde další, aby zbytek mohl nějak živořit," začal vysvětlovat.
„Jenže nádoba je už téměř prázdná. Zítra v poledne se bude zase losovat, kdo to bude tentokrát…" zmlkl. Nedokázal přiznat, že má hrůzu ze ztráty svého vnuka. Přišel tak již o syna, dceru i manželku. Neměl nikoho jiného.
„Říká se, že ji dokáže zabít jen hrot šípu ze zvláštního kamene, který se zjevuje v podmořské jeskyni jednou za tisíce let. Nikdo netuší, kdy se zjeví, a jestli je to vůbec pravda," zmlkl.
Oba poutníci se na sebe podívali. Nyní pochopili, co to bude nejspíš za kámen.
„Kde je ta jeskyně? Možná budeme mít štěstí," ozval se Damen.
„Aram vás tam zavede. Zkoušeli to, ale nikdo se odtud nevrátil," pravil stařec smutně.
„Tak třeba budeme první," odpověděla Aruna už byla na cestě z domku.
Ani Damen neváhal. Zastavil se však na půl cesty. Sundal čutoru a podal ji chlapci s tím, ať ji tam nechá dědečkovi. Rád by jim tam nechal i něco k jídlu, ale nic sebou neměl ani on, ani trpaslice.

Přivítal je hukot moře. Vlny se lámaly o vysoké útesy. Nikde ale nebyl ani racek, či jiný pobřežní pták. Dokonce ani škeble se nesnažily uchytit na skaliskách. Vše bylo mrtvé.
„Tady pod tou skálou je jeskyně, ale jak říkal děda, nikdo se nikdy nedostal zpátky. Prý za to můžou proudy," zakřičel chlapec, aby ho slyšeli přes vlny.
„Dobře, děkujeme," otočil se k němu Damen a pohladil jej po vlasech, „vrať se domů. Když uspějeme, přijdeme za tebou a dědečkem."
Aram přikývl, ohlédl se za nimi a odešel. Když osaměli, začal se Damen svlékat jen do kalhot. Oproti tomu se Aruna skoro ani nehnula. Tázavě se na ni podíval.
„Víš, ono trpaslíci a voda nejdou moc dohromady. Skoro nikdo z nás neumí plavat, a já nejsem výjimka," zamumlala. Sotva ji pořádně rozuměl. Jen přikývl.
„Dobře, pohlídej mi teda věci, buď tak hodná. Snad se vrátím," usmál se na ni. Čekala výsměch, ale překvapil ji. Horlivě přikývla jak malá holčička.
„Hydor, má krásná múzo, nenech mě utopit, prosím," zašeptal tiše. A s touhle modlitbou na rtech se vrhl do vody. V prvním okamžiku jej uchopil silný proud a praštil s ním o skalisko, až se mu zatmělo v očích. Snažil se vyplavat nad hladinu, aby se nadechl, ale vlny mu to nedovolili. Už se mu začaly dělat mžitky před očima a myslel, že mu plíce prasknou, když jej uchopil jiný proud a zanesl jej do nějaké praskliny, která pokračovala chodbou. Neváhal a plaval ze všech sil kupředu.
Konečně se vynořil v okrouhlé jeskyni, ne větší než tři metry v průměru. Lačně se nadechl a rozkašlal se. Málem se díky tomu utopil. Ale podařilo se mu dostat ke stěně a zachytit se. Chvíli trvalo, než se uklidnil. Rozhlédl se kolem. V jeskyňce bylo podivné šeravé světlo. Bylo to díky nějakému mechu, nebo co to mohlo být. Rostlo to po celém stropě a vydávalo zelenkavé světlo.
Připlaval doprostřed, kde se zvedal plochý kámen a na něm se třpytil duhový diamant. Už po něm natahoval ruku, když ho něco chytlo a začalo stahovat pod vodu. Prudce se otočil, a spatřil Zara, jak se jej snaží utopit.
Prudce kopl a trefil elfa do čelisti. Stisk povolil. Vysmekl kotník ze sevření. Natáhl se po kameni, ale ruce druhého jej uchopily za ramena a snažily se zatlačit pod hladinu. Ještě jednou se pokusil vzepřít a uchopit diamant. Prsty se dotkly kluzkého a chladného povrchu a sevřely se kolem něj. Veden instinktem, pevněji uchopil předmět a máchl za sebe. Cítil odpor, jak do něčeho narazil. Stisk na jeho ramenou okamžitě povolil.
„Výborně, Damene," zaševelil hlas jako padající rosa.Vedle něj z vody vykukovala dračí hlava.
„Vypadá to, že jsi našel kámen. Takže tě mohu přenést do sluje," pravila k němu.
„Já, no, já chci pomoct lidem, chápeš, a na to potřebuji tady ten kámen," zamumlal a zvedl k ní oči.
„Damene, uvědomuješ si, co děláš?" zeptala se. Zvedla tlapu, ve které svírala Zara. Na druhé měla šíp z křišťálu.
„Můžeš diamant vyměnit za šíp a tím zabít Karavu, ale na věky ztratíš šanci stát se Císařem. Nebudeme ti ani moct splnit přání. Rozmysli si to dobře, Damene. Pokud bys získal korunu, budeš mít neomezenou moc, bohatství světa ti bude ležet u nohou. Budeš vládnout nám, živlům, a tím pádem všemu živému i neživému. Rozmysli se," mluvila k němu tiše a jemně, jako matka ke svému dítěti.
„Nemám si co rozmýšlet. Ti lidé umírají a nikdo s tím nic nedělá, já mám možnost. Dej mi, prosím, ten šíp a pomož mi ven, o nic jiného tě neprosím, laskavá Hydor," pronesl a podal jí kámen.
„Dobrá. Je to tvoje svobodná volba," zazubila se na něj.
„Ty jsi takový hlupák, až to bolí, zaprskal Zar, kterého stále dračice svírala.
„Mlč!" okřikla jej, až se jeskyně zatřásla. „Jediný hlupák jsi ty. Nyní zaplatíš za svou nadutost, pýchu a bezcitnost. Když jsi je okradl u trolla, přivřeli jsme oči, to samé, když jsi na ně nalákal plaménky a potom jim ukradl jídlo, ale pozvedl jsi zbraň proti jednomu z vás. A za to je tvrdý trest!"
Damen zbledl jako stěna. „Aruna, kde je? Co se jí stalo?!" vykřikl.
Neodpověděla, jen sklonila hlavu. Z jeho hrdla se vydralo jen táhlé ne a po tvářích mu začaly téct slzy.
„Podřízl ji zezadu. Neměla šanci zareagovat nebo se bránit," zašeptala, „Bude odpočívat v hrobkách po boku těch největších hrdinů a její jméno bude věčně v kameni."

Než se na cokoliv zmohl, stál zase nad skalisky, v ruce šíp, oči zalité slzami. Hleděl na kaluž krve, která se rozlévala kolem a barvila všechno v dosahu do ruda. Klesl na kolena a dal volný průchod svému smutku. Ani si do této chvíle neuvědomoval, jak si mladou trpaslici oblíbil.
Když se trochu uklidnil a vstal, uvědomil si, že je úplně suchý. Sebral luk a toulec se šípy. Vzal si dýku, Aruninu čutoru s oběma tornami a vydal se do vesnice. Oblečení tam nechal, bylo celé nasáklé její krví. Ještě i sekyra tam ležela, kterou nestačila použít.
„Kde najdu tu Karavu?" vykřikl, když přišel na náves a zvedl šíp do vzduchu.
Lidé počali vycházet k němu a nevěřícně zírali. Potom počali padat na kolena a vztahovat k němu ruce, jako by byl nějaké božstvo. Byl zaskočen.
„Vstaňte a ukažte mi raději cestu," pronesl do naprostého ticha. Jedna žena vystoupila.
„Pojď," zachraptěla.
Vedla ho dál za vesnici, prachem a mrtvou přírodou. Když došli k maličkému údolíčku.
„Sídlí tady uvnitř," ukázala dolů, „nezlob se, ale dál nejdu, počkám tady na tebe."
Plně ji chápal. Opatrně sešel po mírném svahu dolů. Hledal jakékoliv stopy po nějaké obludě. Nu, nemusel hledat dlouho. Ze stínu pokřivených stromů vyšlo něco mezi křížencem člověka s pavoukem. Od pasu nahoru žena, a spodek s osmi nohama působil odpudivě a děsivě. Tyčilo se to nad ním jako věž. Naprázdno polkl. Když vzal do ruk luk, ozval se hurónský smích, který však rychle utichl, když vyndal křišťálový šíp.
„Nedělej to, človíčku," ozval se líbezný hlas.
„Důvod?" zeptal se a založil šíp.
„Dám ti to, po čem tvé srdce touží. Nic pro mě není nemožné, jen si řekni a uvidíš," zacukrovala.
„Tak odejdi a už se nevracej," pronesl a zamířil.
„Ne, přej si něco jiného. Čtu v tobě, že toužíš po bohatství a slávě, mohu zařídit, aby ti ženy padaly k nohám jako listí na podzim," slibovala dál.
„Hmm tak se nauč číst znova a líp," pronesl. Tětiva zazvonila a šíp si našel cíl v hlavě příšery. Ta se skácela k zemi. Její tělo se počalo okamžitě rozkládat. Krev se rozlila po údolí, ale jaký div, místo sliznaté tekutiny se šířila mladá zelená tráva, která pokrývala vše, čeho se dotkla. Stromy se začaly probírat.
Uslyšel nadšený jásot lidí z vesnice, jak volají, že se studny naplnily vodou. Vystoupal nahoru k ženě, která stála a plakala štěstím, když jej spatřila, padla na kolena a začala mu líbat ruce.
„Nech toho, prosím tě," zamumlal, „Raději vstaň a pojď domů, už bude dobře."
*
Chtěl vyrazit do vesnice, ale najednou teplo slunce vystřídal chlad jeskyně. Zmateně se rozhlédl. Před ním seděl Císař a po jeho boku čtyři aspekty. Draci se radostně šklebili.
„Blahopřeji!" pronesl duhový. Vzal kámen a zasadil jej na vrchol koruny. „Máme vítěze," zašklebil se, „pokud ten ovšem bude mít o tu čest, stát se Císařem, zájem."
„Ale vždyť já se té možnosti vzdal," namítl chabě.
„Ano a proto jsi zvítězil. Myslel jsi víc na druhé, než na svůj prospěch. A pamatuj, že vše, co uděláš, vyvolá nějakou odezvu. Také jeden ze zákonů naší moudré Matky," vysvětlil.
„Blahopřeji," objali jej kolem krku chlupaté ruce. Podíval se do uplakané tváře Isamy. Potom ji políbil na tvář. Usmála se. Ale byl to bolestný výraz.
Rozhlédl se a spatřil Singala ležet na prostém lůžku, ale noha už vypadala normálně. Vedle něj kousek dál se nacházela dvě těla přikrytá bělostnou látkou. Sevřelo se mu srdce při pohledu na ně. V rohu stál Zar a jeho ruce byly vrostlé do skály.
„Singal a Isama dostanou to, po čem touží. Nový začátek, a luk, jež nikdy nemine," postavil se Císař. „Nemusím vám snad říkat, že o tom, co jste prožili, musíte do smrti mlčet," dodal vážně. Oba oslovení souhlasili.
„Oba mrtví budou pochovaní v Hrobkách Hrdinů. Matka se rozhodla splnit Arunino přání svobody," pronesl k překvapení všech přítomných. Na okamžik se zachvěl vzduch a oni spatřili trpaslici jako průsvitný přízrak, který se zformoval do podoby majestátního orla, a usedl Císaři na napřaženou tlapu.
„Vše, co začíná, tak i končí, ale nic není věčné, ani konec, protože vše se objevuje znovu, jen v jiné podobě," řekl tiše, „proto bude Aruna na věky svobodná a jejím královstvím již nebude země, ale vzduch, odtud bude moci střežit svůj lid." Opatrně pohladil drápem ptáka. Ten v okamžiku zmizel. I Singal s Isamou zmizeli.
„Již nám zbývá jen vyřešit porušení zákona a jedno tvrdé srdce, proto poslouchej,Zare. Nikomu jsi niky nepomohl, proto budeš pomáhat a pracovat pro druhé od dnešního dne až do doby nového Turnaje. Dostaneš tolik let, kolik bude potřeba. Budeš věčně chodit ve mlýně dokola a točit kamenem na mletí zrna," otočil k němu pozornost duhový.
Elf zbledl, ale než stačil cokoliv říct, skála jej pustila, on padl na všechny čtyři, tělo mu pokryla šedivá srst a na hlavě vyrostla dvě dlouhá ušiska. Změnil se v osla. Jen překvapeně zahýkal.
„Ach, ano, neboj, zachováš si svůj rozum, abys mohl nad vším přemýšlet," dodal drak zlomyslně. Potom osel Zar zmizel.
„A nyní k tobě Damene. Máš možnost si nasadit korunu a stát se místo mě ochráncem světa, přijímáš svůj úděl, svůj osud?" vstal Císař a přešel k němu.
„Ano, přijímám," pronesl. Měl ale pocit, jako by někdo mluvil za něj. Sotva to vyslovil, měl pocit, že roste, jeho tělo se mění. Dostal závrať a zavřel oči.
„Pohlédni na mě, můj nový správce," ozval se jasný a nádherný hlas. Otevřel oči. Nedokázal pochopit, kde je. Obklopovalo jej tisíce barev, vůní, pachů a dalších vjemů. On sám se vznášel uprostřed toho všeho. Hleděly na něj dvě krásné oči.
„Vítej v mém srdci, můj synu. Nos korunu s úctou a pokorou. Rozhoduj spravedlivě. Pamatuj na mé zákony a hlavně na ten, že nic není věčné a za deset tisíciletí předáš svůj titul a post dál," kladla mu na srdce.
„Jistě, Matko, nikdy nezapomenu," přitakal a sklonil hlavu. Ucítil, že mu na ni někdo klade korunu. Když ji zvedl, byl zase v jeskyni a ostatní draci se před ním ukláněli.
„Buď zdráv, náš Císaři," vítali jej.

Komentáře


reagovat Padrak - 2018-12-28 06:43:07
Stylizace:      
Obsah:      
Doporučuji
Hezky napsaná skoropohádka. Zajímavé a barvité popisy draků v úvodu i rozuzlení v závěru. A mezi tím poutavě podaný příběh, kterému nemám co vytknout. Jen sežeň někoho, kdo by Ti text pečlivě přečetl. Nekontroluji pravopis, interpunkci a pod. jen co mně při čtení "zadrhne". Máš pár slov dohromady a někde okolo poloviny slovo "navíc". Až si povídku budu příště vychutnávat podruhé, snad si to místo zapamatuji a dám Ti vědět, pokud si budeš chtít text opravit.
Zpráva byla upravena: 2019-01-04 21:39:38


reagovat Olafsonn - 2018-12-12 12:30:58
Doporučuji
Tahle povidka zvítězila naprosto pravém! Už jsem ji sice četl, ale musel jsem ji dát znova, protože je to bezvadný dračí příběh. Mysteriózní a hluboký.



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven