Ještě je na živu I.

Komentář autora
Tuhle povídku jsem začala psát před přibližně čtyřmi lety. Měla být vánočním dárkem pro členy draci.info, jenže jsem se zasekla. Tedy zasekli jsme se - já v psaní a drak ve sklepě.
Potom nás oba vysvobodily moje kamarádky Jana a Sally, které mě podpořily při dopisování povídky.

Takže jak se dostal drak do sklepa? A co má za lubem čaroděj? A kdo na konci zůstane na živu?
Snad si povídku užijete. A trochu opožděně - Veselé Vánoce.
žánr: Povídka | přidáno: 25.6.2018 (11:21) | oblíbené 3

„Ještě je na živu,“ řekl jeden hlas.
„Tak snad už je na čase, abychom s tím něco udělali,“ odvětil jiný.
„Milosti, máte chuť zasadit mu poslední ránu?“ zeptal se další.
Princ ohrnul nos. „K té mršině se už nepřiblížím. Doražte ho, kdo chcete.“
Chvilku bylo ticho. Ten, o kterém byla řeč, se snažil tvářit, že už snad radši umře sám. Vlastně mu z těch lidí bylo vážně nanic. Chápal, že každá kultura má své zvyky, ale byl by rád, kdyby zrovna tenhle zvyk praktikovali bez jeho maličkosti. Ale jinak měl vážně pochopení. A k čemu mu to bylo? I přes převážně dobré vztahy, které měl se svým okolím, tu teď ležel v korytě potoka, z tlamy mu tekla krev, měl pochroumaná křídla a špatně se mu dýchalo. Jenže snad ještě víc ho štvaly ty řeči. Kdyby byl schopen ze sebe vypravit jediné slovo, zařval by ze všech sil: „Tak už mě konečně zabij, ty jelito!“
Najednou se ozvalo hlasité hvízdnutí, rána a ze smrdutého oblaku kouře vystoupil muž v dlouhém hábitu a černém plášti. Všichni muži nadskočili a drak malátně otevřel jedno oko.
„To stačí. Chci ho živého,“ rozkázal a ani se nenamáhal projevit princi povinnou úctu.
„Co si to dovoluješ, rušit mě při lovu?“ přeskočil princi hlas rozčilením. „Tvoje drzost už přesahuje všechny meze!“
„Jednám podle přání krále, princi Vero,“ řekl muž, který byl vysoce postaveným čarodějem u královského dvora. „Váš otec vás už netrpělivě očekává na hradě. Určitě má pro vás lepší zábavu, než si hrát na hrdinu,“ dodal čaroděj s mírnou škodolibostí.
Princ na sucho polkl a rozhodl se mlčet. Nasedl na koně, a aniž by se ohlédl po svém doprovodu, vyklidil místo boje.
Čaroděj a drak osaměli. Čaroděj si začal draka prohlížet, jako by ho chtěl koupit. Párkrát ho obešel dokola, z blízka si prohlédl jeho zakrvácenou tlamu, přeměřil ostny na jeho hřbetě a dlaní mu přejel po hraně křídla.
Draka ani nenapadlo se pohnout. Zaprvé ho všechno příšerně bolelo a zadruhé byl zvědavý. Zvědavost ho konec konců do téhle šlamastyky přivedla. Chtěl se jen podívat, jaká zábava se chystá u jeho oblíbeného napajedla a bohužel se na vlastní kůži přesvědčil, že ta zábava se týkala lovu na draka a protože jiný drak nebyl v dohledu, byl do této pochybné akce zatažen proti své vůli.
Teď tedy ležel v korytě mělkého potoka a okem, na které viděl, šilhal po podivném muži. Čaroděj se zdál být spokojený s tím, co zjistil. Něco si bručel pod nos, přikyvoval a mnul si ruce. Vtom tleskl rukama, lusknul prsty a než se drak nadál, byli oba v příšerně neútulném sklepení.
Drak namáhavě zvedl hlavu a opatrně se rozhlédl. To magické přemístění ho překvapilo. A ani trochu se mu nezamlouvalo jeho nové ubytování.
„Tak, ještěre, tohle bude teď tvoje vězení,“ řekl čaroděj. „Nehrozí ti ode mě žádné větší nebezpečí. Tedy za předpokladu, že se dohodneme a ani ty nebudeš usilovat o moje zdraví nebo život.“
„Hmpf,“ řekl drak. S oteklou tlamou toho ze sebe víc nevypravil.
„Budu to brát jako souhlas,“ pronesl čaroděj. „Teď, jestli dovolíš, se podívám na tvá zranění. Asi to bude dost nepříjemná procedura, ale napravím, co se napravit dá.“
Drak si odevzdaně položil hlavu na podlahu a zavřel oči.

Několik příštích dní drak prospal. Nikdo, kromě čaroděje, ho nenavštěvoval a on neviděl ani neslyšel nic, co by mu napovědělo, kde je a co se chystá. A ani ho to nezajímalo. Stačilo mu, že má vždy připravený sud s vodou, který vypil a zas se hned uložil ke spánku.
Pořád ho bolelo celé tělo, i když čaroděj strávil spoustu času nápravou škod. Bylo namáhavé polykat, na jídlo neměl ani pomyšlení, svědily ho šupiny, měl ztuhlá křídla a přemýšlení bylo to poslední, na co měl náladu.
Jednou v noci se probudil s pocitem, že je něco jinak. Nic už ho nebolelo! Opatrně se protáhl, důkladně zívl a srovnal si křídla. Všechno se zdálo být zase v pořádku. Rozhlédl se po svém vězení. Byl to veliký prostor bez oken. Vedly tam jen malé kovové dveře a ve stropě byly zasazeny důkladné mříže, které zakrývaly vstup do nějaké široké šachty, skrz které velmi vysoko prosvítal kruhový výřez z noční oblohy. Bylo mu jasné, že ven se jinak než magickou cestou nedostane. Naštvalo ho to. Začínal mít hlad a měl chuť si zalétat.



Čaroděj otevřel dveře do své ložnice. V krbu řeřavěly uhlíky a místnost byla skoro temná. Budu muset zatopit, pomyslel si ospale a vstoupil. V ten okamžik mu došlo, že v pokoji není sám. V duchu zaklel.
Na jeho posteli ležela mladá žena. To by nebylo nic divného, dámské návštěvy míval poměrně často. Konec konců vypadal jako muž v nejlepších letech a na královském dvoře byla spousta zvědavých ženských, které noc s mágem považovaly za dobrodružství. Jenže tady přestávala legrace. V postavě rozvalující se na jeho loži, poznal královu dceru.
„Princezno,“ pronesl chladně. „Jaká neodkladná záležitost vás přivádí do mých komnat?“
Princezna, která takové uvítání rozhodně nečekala, překvapeně zamrkala.
„Myslela jsem, že je to zřejmé,“ pronesla pánovitě.
„Ne tak zcela. Jste nemocná? Nebo potřebujete věštbu, či snad knihu na čtení?“ zeptal se jedovatě.
„Knihu? Číst jsem si dnes v noci rozhodně nechtěla! Měla jsem v úmyslu…,“ princezna zčervenala a odvrátila pohled od čaroděje, který mezi tím přišel až k ní a přísně na ni zíral.
„Nuže?“ zeptal se s výborně hranou trpělivostí. Dnes na podobné výstupy opravdu neměl náladu.
„Pitomče!“ vystartovala princezna, seskočila z postele, popadla župan a vyběhla ze dveří takovou rychlostí, že se čaroděj nestihl ani otočit.
Tak tu bych měl z krku, pomyslel si unaveně. Zavřel dveře na zástrčku, nastražil pár obvyklých hlídacích kouzel a usnul jako špalek.



Princezna Viola stála v jedné temné chodbě a třásla se vzteky. To mu tedy nedaruje! Odmítnout ji! Ji! Královu dceru! Co si vlastně ten prašivý čaroděj o sobě myslí? Měl by být rád, že si ho vůbec všimla!
I když na druhou stranu… ono bylo těžké si ho nevšimnout. Byl vysoký, urostlý, zajímavý… prostě k nesnesení charismatický syčák. Vůbec nevypadá, jak by měl čaroděj vypadat, rozčílila se v duchu. Je to beztak všechno jeho vina. A ona ze sebe udělala kolosálního hlupáka. Jen počkej, kouzelníčku, já ti udělám ze života peklo!, pomyslela si pomstychtivě.
Princezna už nějakou dobu poslouchala řeči dvorních dam a ostatních šlechtičen u dvora. Ženy totiž mluví často, rády, dlouho a barvitě. A jaké je téma tichých rozhovorů, které rozhodně nejsou určeny pro uši mladé princezny? Samozřejmě muži. A tak se stalo, že princezna, která pilně poslouchala za dveřmi, slyšela několik žen tiše zmiňovat dobrodružství, které je potkalo v náručí čaroděje. Zvědavost a žárlivost byly hlavní důvody, proč se plížila po nocích chladnými chodbami, riskovala nejen rýmu, ale i svou pověst, aby zjistila, co je vlastně to dobrodružství, které se dá s čarodějem prožít.



„Stav pozorovaného objektu se výrazně zlepšil po podání lektvaru číslo 74, zředěném v poměru jedna ku tisíci. Objekt začíná projevovat zájem o své okolí a aktivně zkoumá svou celu. Komunikaci se mi zatím navázat nepodařilo,“ diktoval čaroděj brku, který každé jeho slovo zaznamenával do tlusté knihy.
„Poznámka: příště začít s ověřováním Nesbithovy teorie. Sehnat čerstvé maso a zjistit preference ve stravě. Konec záznamu.“
Čaroděj při řeči přecházel sem a tam a zdálo se, že draka, který na něj celou dobu udiveně zíral, vůbec neregistruje. Pak, jako by si vzpomněl, že je poblíž někdo další, se otočil čelem k mřížím. Chvíli se díval drakovi do očí, pak luskl prsty a kované dveře do dračí cely se zabouchly.
Drak zase zůstal sám. Už několik dní doslova nevycházel z údivu. Vždy jednou denně otevřel čaroděj dveře, přecházel po místnosti za mříží a povídal si pro sebe. Podle draka si povídal samé nesmysly. Co vlastně mělo znamenat to s tou Nesbithovou teorií? Už ho to tady přestávalo bavit. Bohužel, cesta ven se zdála nemožná, leda by se rozkrájel na malinkaté kousíčky a jeden po druhém protlačil skrz klíčovou dírku. Ale i rozkrájet se by bylo lepší, než se pomalu ukousat nudou.

Další den se drak divil ještě víc. Čaroděj přinesl vědro mléka a dal ho drakovi místo vody. Drak chvíli rozpačitě přešlapoval, neměl tušení, co si o tom má myslet. Nejistě se podíval po čarodějovi, ale ten zavřel dveře a prostě odešel.
Drak mléko očichal a jednou si zkusmo lízl. Zkřivil pysky a rozhodl se, že tohle tedy pít nebude. Stočil se ve své cele do klubíčka a usnul. Spánek byl konec konců celkem dobrá obranná strategie.
Druhý den se vše opakovalo. Čaroděj přinesl mléko a nechal draka, ať si s tím poradí. Drak si poradil. Mléko vylil a usnul na tom kousku podlahy, který mu připadal aspoň o fous měkčí.
A třetí den znovu. To už toho začal mít drak plné zuby. Co tím u všech ďasů ten bláznivý chlap sleduje? Asi si s ním bude muset vážně promluvit. Přikrčil se u dveří a číhal, až zas přijde čaroděj s tím zpropadeným vědrem. Špička ocasu mu netrpělivě pocukávala. Vrzly dveře, drak skočil, pazourou vyrazil čaroději mléko z ruky a zuřivě zavrčel.
„Na co si to se mnou hraješ, ty kouzelnický nedochůdče?“ zařval na čaroděje z bezprostřední blízkosti. „Já nejsem žádný tele, abych pil mlíko. Já jsem krucinál u všech všudy drak a mlíko nepiju. Už mám dost toho mlíka, strč si ho za klobouk!“
Čaroděj na chvíli vypadal, že omdlí. Když na vás zařve drak, má to poněkud zdrcující účinek. Jenže čaroděj se brzy oklepal, odstoupil dál od mříží a otočil se ke stolu, kde se už vznášelo pero připravené k zapisování.
„Zápis číslo třicet dva. Komunikace s objektem zahájena. Nesbithovu teorii se potvrdit nepodařilo. Mléko má spíše opačný účinek.“ Čaroděj se na chvíli zamyslel a pohlédl na draka, který naštvaně vypouštěl obláčky páry.
„Čaroději,“ zavrčel drak. „Kdy mě konečně pustíš z téhle kobky? Začínám toho tady mít opravdu dost.“
„Zdá se, že při svém zkoumání budu muset vzít v úvahu, že objekt vykazuje jistou úroveň inteligence. Je otázkou, jestli to bude ku prospěchu věci či naopak,“ pronesl čaroděj k poletujícímu brku.
„Grrrrrhmpf,“ zafuněl drak.
„Je také otázkou, jestli dorozumívací prostředky budou dostačující. Nezdá se, že by slovní zásoba objektu byla příliš rozsáhlá,“ nevzrušeně diktoval čaroděj.
„Já ti ukážu, co je to rozsáhlá!“ zařval drak z plných plic a předvedl čaroději v celé kráse svou zubatou tlamu.
„Objekt reaguje poněkud vztahovačně. Počet zubů se zdá být normální,“ pokračoval klidně čaroděj.
„UVÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“ zařval drak z čirého zoufalství.
„Kapacita plic je značná,“ pronesl po chvilce do nastalého ticha čaroděj.



Král Dayne stál s rukama za zády a zdálo se, že se kochá utěšeným výhledem z okna do zahrady. Bylo ráno, průzračné jak křišťál. Slunce zlatilo svými paprsky koruny stromů a obloha byla bez mráčku.
„Doneslo se mi, že trávíš stále více času zavřený ve sklepení, Gaidone. Byl bych rád, kdybys věnoval více pozornosti a péče naší situaci na východní hranici,“ řekl klidným hlasem král okennímu rámu.
V místnosti za ním bylo ticho. Král se otočil a se zdviženým obočím si přeměřil čaroděje.
„Hm, cože?“ probral se čaroděj.
„Říkal jsem, aby ses zaměřil na situaci na východní hranici, ne na počítání soudků vína ve sklepě,“ pronesl král zvýšeným hlasem.
„Ach tak,“ znovu se zamyslel čaroděj. „Víš, mé zkoumání se může ukázat jako právě to rozhodující a klíčové, co nám pomůže vyřešit tu prekérní situaci. Tvou zásluhou prekérní, jak jsem už několikrát podotknul.“
Král zalapal po dechu. Už je to tu zase. Kdyby s ním kdokoli jiný mluvil tímhle způsobem, měl by dotyčný sotva čas vymyslet si působivá poslední slova.
„Kolikrát mi to ještě budeš připomínat?“ procedil mezi zuby. Věděl, že udělal chybu. Učinil politické rozhodnutí, které zhoršilo vztahy se sousedním královstvíčkem. Dříve by to nevadilo. Jejich armáda se té jeho nemohla rovnat, měl více pohraničních pevností a byly lépe vybaveny a úroda byla už několik let velice dobrá. Jenže… tak to bylo dřív.
„Je to tvoje vina,“ obořil se na čaroděje. „Měl jsi to předvídat.“
Politika zatracená, myslel si vztekle král. Nikdy jsem nepovažoval za nutné se nějak zvlášť bát útoku z východu, drahý soused si klidně počítal svoje ovce a netvářil se, že by kul plány na ovládnutí světa. A ejhle, stačilo málo a musíme počítat s nejhorším. Ty nájezdníky nám byl ďas dlužen. Ale koho mohlo napadnout, že se s nimi soused spojí. A kdybych tak toho jejich tuduna alespoň neurazil.
„Předvídat?“ podivil se čaroděj. „Sám víš dobře, že věci budoucí odhalovat neumím. K tomu potřebuješ věštkyni a stejně je výsledek řekněme, nejistý.“
Král mlčel. Nechtěl čaroději přiznat, že věštkyně se ptal. A věštkyně mu řekla, že ho soused neohrozí. Nebo by se to tak nějak dalo vykládat. A teď? Hrozí vpád nějakých barbarů spolu s vojskem jeho souseda. Jedno nebo druhé by snad zvládli. Ale obojí najednou? To už je na ně moc.
„Mimochodem,“ pronesl čaroděj nesnesitelně klidným hlasem. „Uvažoval jsi o vdavkách své dcery?“
„Je to ještě dítě,“ zavrčel král. Své děti miloval. Královna zemřela při porodu a nechala mu na krku dva brečící uzlíčky. Věděl, že by na ně měl být přísnější, vychovávat je jako následníky trůnu, jenže si nemohl pomoci. Jeho bystré oči a jasný rozum nedokázaly (nebo nechtěly) vidět, že místo prince a princezny vychoval dva rozmazlené fracky.
„Tvoje dcera už dávno není dítě,“ řekl opatrně čaroděj, který si chtě nechtě jisté noci všiml, že princezna už rozhodně není malé děvčátko.
Něco v jeho hlase zbystřilo královu pozornost. „A jak ty to víš?“ zeptal se ostře.
Čaroděj upadl do rozpaků. Tohle byla choulostivá situace. O té noci, kdy našel princeznu ve své posteli, se nechtěl nikomu zmiňovat, nejméně ze všech právě králi. Král byl ohledně svých dětí tak sladce naivní, že ani čaroděj neměl to srdce ho z jeho iluzí tak surově probrat.
„Každý přece vidí, že je den ode dne víc podobná své matce,“ zamumlal nakonec trochu rozpačitě.
Král se usmál. Tohle byla náhodou pravda.



Drak podřimoval. Už dávno ztratil přehled o tom, kolik dní, týdnů nebo měsíců už trčí v téhle díře. Čaroděj mu nosil potravu, ale už dlouho nepřecházel po místnosti a nemluvil si pro sebe. Nějakou dobu drak doufal, že by ho čaroděj mohl pustit, ale nezdálo se, že to má v úmyslu.
Ve vedlejší místnosti se ozval šramot. Drak zvedl hlavu. Chvíli poslouchal a zdálo se mu, že slyšel zasténání.
„Ehm… čaroději?“ zavolal tiše.
Chvíli se nic nedělo, vedle bylo ticho. Pak se ozvaly šouravé kroky. Čaroděj pomalu otevřel dveře do drakovy cely.
„Co se děje?“ zeptal se unaveně.
Drak si ho prohlédl. Čaroděj vypadal opravdu špatně. Rozcuchaný, pod očima temné kruhy, bledý obličej, nahrbená záda.
„To jsem se chtěl zeptat já tebe,“ řekl drak. „Slyšel jsem nějaké sténání, myslel jsem, že jsi nemocný.“
Čaroděj se zatvářil překvapeně. „To je zajímavé“, řekl si pro sebe. „Objekt vykazuje známky sociálního chování a empatie.“
„Mohl bys s tím mumláním přestat?“ zavrčel drak. „Je to otravné.“
„Hm. To asi ano,“ řekl vyčerpaně čaroděj. „Je mi líto, že se ti nevěnuji, ale mám teď naléhavou práci. Král se dostal do pěkné kaše a já ho z ní mám vytáhnout. Kdyby aspoň to kouzelné zrcadlo fungovalo pořádně, ale ono ne…“
Drak pozorně poslouchal. Vlastně se už hrozně dlouho nudil a začaly ho zajímat i čarodějovy řeči. Věděl, že by se neměl ptát, ale zvědavost byla vždycky jeho velkou slabinou.
„K čemu potřebuješ kouzelné zrcadlo? Myslel jsem, že to je dobré jenom k tomu, aby tě uráželo.“
„Uráželo? Jak to myslíš?“ tvářil se čaroděj nechápavě.
„Neslyšel jsem o nikom, kdo od něj dostal takovou odpověď, která by mu lichotila, nebo jakou by si přál slyšet,“ pousmál se trochu škodolibě drak. Konec konců řekněte, jaká odpověď může přijít na otázku Kdo je v zemi zdejší podle tebe nejkrásnější? Jak kdysi prohlásil jeden trubadúr, kouzelná zrcadla se dělí na neupřímná a rozbitá.
„Aha, tys myslel klasické kouzelné zrcadlo,“ trochu ožil čaroděj. „Ne, takový křáp tu nemám, i když princezna si ho prý bude přát k příštím narozeninám. Já se snažím zprovoznit jiný model. Pochází z dalekého východu. A spíš než zrcadlo je to stříbrný talířek. Podle návodu by měl tazatel koulet červeným jablíčkem kolem talířku a pronést jakousi průpovídku. Následně by se tazateli mělo ukázat to, co si přeje vidět. Jenže je začátek léta, loňská jablka jsou celá svrasklá a rozhodně je nemůžu označit za červená a z těch druhů ovoce, co jsem zkoušel, nefunguje nic.“ Čaroděj si povzdechl a ve tváři se mu zračila únava a nespočet probdělých nocí.
Drak se jedním očkem podíval čaroději za záda. Ve sklepení se povalovalo několik proutěných košů s různým ovocem a vyzkoušené druhy v poklidu hnily na podlaze.
„Hmm… to ti nezávidím, čaroději… poslyš… zdá se mi, že máš dost práce i bez mojí ehm… maličkosti,“ soukal ze sebe drak. „A já bych opravdu přivítal možnost se proletět… takže… myslíš, že bys mě mohl pustit?“
„Cože?“ zhrozil se čaroděj. „Pustit tě? Zbláznil ses? Uprostřed výzkumu?“
„Jakého výzkumu?“ zaúpěl drak. „Vždyť jenom trčím ve sklepě. K čemu vlastně čaroděj potřebuje draka? Tedy živého?“ dodal, protože si byl velmi dobře vědom ceny dračích zubů, drápů, kůže, krve a vnitřností na trhu s magickými předměty.
„Víš, draku,“ začal čaroděj a v hlase mu zaznělo staré badatelské nadšení. „Existuje celá řada neověřených teorií, co se týká chování, schopností a magických vlastností draků a účinků určitých látek, zaklínadel, lektvarů a předmětů na ně. Musím se přiznat, že tato oblast magie mě vždycky zajímala, především proto, že dosud žádný čaroděj neměl možnost nebo odvahu tyto teorie zkoumat přímo na dracích. Proto jsem se chopil příležitosti, a když jsem slyšel, jak král lituje, že poslal svého syna pro hlavu draka, že je to zbytečný risk a že sousednímu králi nabídne radši jinou alternativu, vypravil jsem se neprodleně za ním a doufal jsem, že se mi povede získat zraněného draka a toho už jsem pak snadno dopravil do laboratoře. Při tvém léčení jsem ověřil jen několik málo teorií o lektvarech a už to byl obrovský úspěch.
Posléze jsem vyvrátil Nesbithovu teorii, která říkala, že pokud je drakovi podáváno každý den k pití čerstvé mléko, postupně ztrácí svou agresivitu a že se stále víc a víc podobá kotěti.“ Drak při vzpomínce na ověřování této teorie znechuceně ohrnul pysky.
„Jenže jak jsi mi dokázal, mléko mělo spíše opačný účinek,“ pokračoval čaroděj nadšeně. „Bylo by samozřejmě ideální, pokud by bylo možné vše testovat na větším kontrolním vzorku, ale přece jen, je téměř nemožné přesvědčit několik desítek nebo stovek draků, aby se nechali zavřít a zkoumat.“
„Takže tady vidíš,“ narovnal se a založil ruce za záda. „Že pustit tě ještě nemohu. Rád bych ověřil ještě několik teorií a vyvrátil několik mýtů. V knihách kolují například různé nejasnosti ohledně toho, jestli draci praktikují zimní spánek nebo ne. Jestli je schopnost chrlit oheň vrozená, nebo se jí učíte, jestli je délka doletu vázaná na druh nebo pohlaví a v kolika letech přestáváte růst. Zkrátka je toho hodně. A já bych konečně chtěl vnést do drakosloví trochu světla.“
„Chm,“ odfrkl si drak. „A kvůli tomu mě tu držíš? A to tě nenapadlo se mě na tyhle věci prostě třeba… zeptat?“
„Zeptat?“ užasl čaroděj.
„Ano, zeptat,“ zabručel drak.
„To je opravdu nečekaná alternativa,“ soukal ze sebe čaroděj. „Nejsem si jist… možná… v některých otázkách by to snad šlo.“
„Jistě,“ broukl drak.
„Má to pochopitelně svá úskalí, ale některé věci nelze simulovat v podmínkách laboratoře,“ uvažoval čaroděj hlasitě.
„To bych řekl,“ souhlasil drak a doufal, že z těch řečí tak nějak vyplyne cesta ven.
„Je škoda, že to budeme muset odložit na později,“ povzdechl si čaroděj.
„Cože?“ vyděsil se drak.
„Musím vyřešit to s tím jablkem a zrcadlem… tedy talířkem, vždyť víš.“
„Aha… jistě,“ zamyslel se drak. „Možná ti můžu pomoct.“
„Vážně?“ rozzářil se čaroděj.
„Nejdřív mi vysvětli, k čemu tu věc potřebuješ, a pak uvidíme, co se s tím dá dělat.“



Princ Vero se nudil. Seděl rozvalený v lenošce ve své komnatě a sledoval, jak venku prší. Počasí bylo opravdu pod psa, už několik dní v kuse jen lilo, lilo a lilo. Neměl rád dlouhá období nečinnosti, vyrazit na lov měl zakázáno, knihovníka ze svých komnat vyhodil už třikrát, sestra byla někde zalezlá se svým hejnem kejhajících hus, na otcovy rady do života neměl náladu a čaroděje nemohl ani cítit. Pořád mu ještě neodpustil to fiasko s lovem draka. Kdo to kdy viděl, aby nějaký čáryfuk zesměšnil korunního prince před jeho družinou a pak mu prostě zabavil kořist? A s otcem si to také ještě vyřídí. Samozřejmě mu bylo jasné, proč mu otec s čarodějem překazili triumfální návrat s dračí hlavou. Každý přece ví, že lov draka je něco jako zkouška dospělosti a kdyby se vrátil domů s takovým úlovkem, musel by ho král učinit nejméně spoluvladařem… A ona by pak na něj byla tak hrdá, pomyslel si zasněně.



V táboře kočovníků bylo živo. Mezi stany procházely klátivou chůzí různé postavy, muži i ženy, často společně. Na několika místech hořely velké ohně, nad žhavými uhlíky se pekly pečeně. Ze tmy se ozývalo tlumené hihňání milenců, od ohňů zazníval zpěv.
Jen u jednoho ohně bylo ticho. Postavy sedící v jeho blízkosti strnule zíraly do plamenů a s velkou vážností si mezi sebou podávaly velký roh naplněný silným kvašeným nápojem.
Mezi kočovníky v pestrých vyšívaných oděvech a s kožešinovými čapkami se poněkud zvláštně vyjímal asi tucet postav v kroužkových košilích a střídmě barevnými plášti. Stejně jako všichni kolem ohně, si zavdali důkladný doušek z rohu, kdykoli k nim doputoval. Když jeden z kočovníků dopil poslední kapku nápoje, odložil roh na zdobenou podušku a pohlédl na rytíře sedící po jeho pravé straně.
„Roh Velkého Býka byl vyprázdněn,“ pronesl slavnostním hlasem. „Noc, oheň a vítr požehnaly našemu spojenectví. Nechť tví synové a naše ak-s k’chul, naše princezny, spojí své životy a osudy našeho lidu. Kéž nám bůh vítězství přeje a bohyně smrti si oblíbí naše nepřátele. Ať jsou naše zbraně ostré, šípy přesné a nohy našich koní rychlé. Teď je náš lid a váš lid spojen poutem krve a ohně. Oslavme naše spojenectví! Kéž je tato noc první z mnoha, kdy sedíme pospolu a popíjíme posvátný nápoj!“
Po těch slovech několik žen přineslo malé kostěné pohárky naplněné jakýmsi čirým nápojem. Všichni muži nápoj vypili naráz. Pak dosud tišší a vážní muži vykřikli a někteří zahulákali příkazy na několik otroků. Ti hned začali pobíhat a nosit mužům u ohně vybrané kousky pečínky, měchy s vínem, podnosy s ovocem a různými cukrovinkami. Dvě krásné otrokyně s temnými vlasy a pružnými těly začaly u ohně tančit za doprovodu malého bubínku. Většina rytířů je hladově sledovala, v mastných prstech kusy masa, po bradách jim stékalo rudé víno.
„Ke všem čertům, už kvůli tomuhle pokoukání to spojenectví stálo za to!“ nechal se slyšet jeden z mužů.
„Radši se modli, aby pokoukání na dvě polonahý holky, nebyl náš jediný zisk,“ zavrčel starší prošedivělý muž vedle něj.
„Dej pokoj, ty starý havrane,“ zasmál se první. „Jejich kouzelnice a válečníci a naše znalosti a rytíři – to je neporazitelná kombinace. Kdepak, král má za ušima, ten starý lišák. Spojenectví s kočovníky! Geniální! K tomu ožení svoje syny s jejich princeznami a nevěsty jako věno přivedou armádu. A k tomu umí čarovat! Co víc si přát? S nimi ovládneme svět!“ dál se zubil mladší rytíř.
„Magii nevěřím,“ dál bručel starší muž. „Nic dobrého z toho nevzejde.“



„Magii nevěřím, nic dobrého z ní nevzejde,“ zabručel nedůvěřivě drak a pochybovačně pokukoval po čaroději.
„Ale dej pokoj,“ odbyl ho nepřítomně čaroděj a s velkou pečlivostí míchal cosi v malé měděné misce. „Už jsme to probrali snad stokrát. Koneckonců, byl to tvůj nápad. Účastníš se mého výzkumu zcela dobrovolně.“
„Tak tomu bych dobrovolnost opravdu neříkal“, zamumlal drak a protáhl hlavu zpět malými dvířky a významně se rozhlédl po své cele. Čaroděj se ho rozhodl neslyšet.
Ode dne, kdy drak nabídl čaroději svou spolupráci a pomoc, si čaroděj našel téměř každý den aspoň malou chvilku, kdy kladl drakovi nejrůznější otázky, zkoušel na něm všelijaké lektvary, mazání a podezřelé vodičky, občas i nějaké zaklínadlo. Mohl si tak ověřit odolnost dračí kůže vůči magii. Naštěstí. Jednou se čaroděj přehlédl a místo neškodného kouzla na léčbu vyrážky vrhl na draka kouzlo, které mělo přeměnit dýni na kočár. Ověřil si tak, že za A – drak není dýně a za B – ani čaroděj není dýně. A s velkým štěstím nebyl čaroděj ani kočár, protože kouzlo se od draka odrazilo a zasáhlo čaroděje na velmi citlivém místě.
Když se drak přestal smát a čaroděj poněkud zadýchaně a velmi opatrně vstal, podíval se mu drak velmi vážně do očí a řekl potichu a velmi výhrůžně: „Tohle už nikdy nedělej.“
Čaroděj se trochu vystrašeně odtáhl. „Neudělám,“ zamumlal zahanbeně.
„To je dobře, málem jsem smíchy dostal škytavku,“ pronesl drak vážně.
„Opravdu?“ zpozorněl čaroděj. „Nevěděl jsem, že draci mohou dostat škytavku.“
„To proto, že většinou nezůstane v okolí nic živého, co by o tom mohlo vyprávět,“ usmál se drak hrozivě. „Při škytavce vypouštíme ohnivé koule a někdy i kyselinu. Nemůžeme to ovlivnit ani usměrnit. Většinou si jen zalezeme někam, kde neuděláme moc škody a čekáme, až to přejde a snažíme se nespálit všechno kolem. Někdy to trvá celé dny. A znal jsem jednoho draka, co škytal několik let v kuse. Vypálil při tom obrovská území a vypařil několik jezer.“
„Ach,“ zmohl se čaroděj na vyděšenou odpověď, když si představil, že by na hradě byl zamčený drak, který neovladatelně škytá ohnivé koule a vypouští kyselinu.
„Doufám, že jsi v pořádku,“ pronesl drak po chvíli. „Neměl jsi na večer nic důležitého, nebo ano?“
„Vlastně ne,“ řekl čaroděj a mimoděk se opatrně podrbal na postiženém místě. Míval občas dámské návštěvy. Jenže po čase si uvědomil, že ty ženy za ním chodí jen ze zvědavosti, ne kvůli němu. Někdy návštěvnici jen nechal usnout ve své komnatě, přičaroval jí příjemné vzpomínky a noc strávil ve své pracovně četbou knih nebo výzkumem. Vlastně mu bylo záhadou, proč za ním chodí čím dál víc žen. Už ho napadlo, že jim možná podsouvá příliš příjemné vzpomínky.



Bylo po dešti. Z větviček kapala voda a vždycky si nějak našla způsob, jak se dostat princi za límec. Tohle nesnášel. Mokro a soumrak poblíž bažin. Někde něco kvákalo, v podrostu slyšel šustění drobných kroků, od mokřadu se sem pomalu natahovaly prstíčky mlhy. Princ Vero nebyl zbabělec, ale zrovna tady a teď si nechtěně vzpomněl na všechny strašidelné pohádky, které jim vyprávěla chůva. Nesnášel je, měl rád příběhy o statečných rytířích, to jeho sestra vždycky uprosila chůvu, aby jim vykládala o bludičkách, strašidlech, kikimorách a upírech. Vzpomínal, jak nedočkavě poposedávala na kožešině před krbem, venku zuřila sněhová vánice a ona přiměla chůvu, aby jim vyprávěla o děsivých sněžných tvorech, kteří nešťastníkovi plivnou do očí, získají nad ním moc a pak ho vlákají do svého doupěte, kde ho sežerou za živa. Neklidně se ošil a rozhlédl se.
„Pssst!“, ozvalo se z blízkého křoví. Princ nadskočil. Doufal, že si jeho úleku ten člověk nevšiml.
„To je dost,“ zavrčel na keř. „Trčím tady už jakou dobu, proč jsi mě nechal čekat?“
„Takový rozkaz. Je nebezpečné vystrčit nos, řekli mi. Tak Dalom nevystrkuje.“ Muž se odmlčel. „Máš?“, zeptal se po chvíli, jako dítě, které loudí bonbon.
Princ toho chlapa nesnášel. Proč si musela vybrat zrovna tohohle prosťáčka jako posla, to nechápal. Jenže to byla její vůle a on by udělal cokoliv… nebo téměř cokoliv, aby se s ní mohl znovu vidět.
„A ty máš?“ opáčil. Z křoví se na ta slova vynořila špinavá ruka a podala mu kožené pouzdro. Princ ho popadl a zpátky mu podal objemný svazek vázaný v kůži. Muž v křoví spokojeně zabručel, zašustilo listí a bylo ticho.
Konečně, pomyslel si princ. Konečně jsme zase blíž našemu shledání. Usmál se do tmy. Kožené pouzdro si přitiskl na prsa a vydal se houstnoucí tmou k domovu.



„To se řekneeeee,“ ozvalo se z ochozu nad tajnou brankou ve zdi.
Vero sebou trhl. To mu tak ještě scházelo. Ségra. Princezna Viola se na něj šklebila z výšky, jedla třešně a škodolibě se usmívala.
„Co tam děláš? Malý děti už mají být dávno v posteli,“ zavrčel na ni a hned v tu chvíli si uvědomil, že to byla taktická chyba.
„To říká ten pravej,“ střelila po něm princezna peckou. Trefila se. Vždycky měla skvělou mušku. A vždycky mu dokázala velmi něžně připomenout, že ona je o hodinu starší.
„Hele, slez dolů, než ti naplácám,“ zkusil to princ po zlém.
„To tak, já slezu a ty mi naplácáš,“ střelila po něm další pecku. Štípla ho do ucha.
„Ségra…“ rozhodl se princ sestru obměkčit.
„Fajn, neřeknu,“ ušklíbla se Viola. Princ se usmál a chytil další pecku, která na něj letěla.
„Ale něco za něco,“ prohlásila princezna, když už se Vero obracel k odchodu.




Čaroděj si unaveně promnul oči a zhasnul svíčky na jednom svícnu. Druhý vzal do ruky a vydal se na dlouhou cestu z knihovny do sklepení. Dnes v noci si připadal velmi starý. Král Dayne na něj naléhal, aby našel způsob, jak sledovat činnost nepřítele. Věděli, že tudun a sousední král vyjednávali, věděli také, že uzavřeli dohodu. A nemuseli mít jasnozřivé schopnosti, aby si dali dohromady, co taková dohoda znamená pro ně.
Pořád je tam bažina, pomyslel si Gaidon unaveně. Močály se vždycky ukázaly jako nejspolehlivější obrana hranice. Hlídalo ji jen několik málo pevností a tvrzí. Zítra k nim vyrazí posily a zásoby pro případ obléhání, zajistil také holubáře, kteří měli udržovat spojení mezi pevnostmi a hradem. Ale pořád měl pocit, že na něco zapomněl, že něco zanedbal. Cítil, že se stane něco špatného a zlobilo ho, že se mu nepovedlo žádným způsobem prorazit magickou obranu, kterou kolem vůdců spletly ak-s k’chul, jejich princezny a kouzelnice. Zkoušel to znovu a znovu, použil všechna kouzla, která znal a na která narazil v moudrých knihách. Jenže ak-s k’chul byly silné, silnější než čekal.
Čaroděj došel do sklepení, otevřel dveře do pracovny a téměř bezmyšlenkovitě zamířil rovnou do cely, kde držel draka. V poslední době si zvykl s ním rozprávět a probírat s ním své starosti a rozhodnutí. Překvapilo ho, že v drakovi našel dobrého posluchače a rádce. Měl pocit, jako by našel přítele.
„Draku?“, nakoukl dovnitř. „Spíš?“
„Už ne,“ ozvalo se ze tmy ne příliš milé zavrčení.
„Promiň… Já jsem se tě chtěl na něco zeptat,“ nejistě přešlapoval Gaidon.
„Hmmm…“, ozvalo se otráveně.
„Nikdy jsem se nezeptal… Nějak mě to nenapadlo, prostě jsi drak, chápeš… Zkrátka zajímá mě, jestli se nějak jmenuješ.“ V cele bylo ticho. Ticho a tma, jako by tam nikdy žádný drak nebyl. Gaidon čekal, trochu rozpačitý.
„Lear,“ zašumělo ze tmy. „Jmenuju se Lear, příteli Gaidone.“



Princ Vero se kradl nočními chodbami směrem k čarodějovým komnatám a příšerně v duchu běsnil. Nechat se uvrtat do takové blbosti! Jenže Viola byla malá bestie, věděl, že by jinak žalovala a to zrovna teď opravdu nepotřeboval. Doufal aspoň, že čaroděj bude zalezlý ve své laboratoři, nebo kam to poslední dobou mizí. A také doufal, že u něj v pokoji nenarazí na vilnou dvorní dámu… i když to by asi nebyla tak velká překážka. Přistihl se při myšlence, že to by mu asi vadilo ze všech možných komplikací nejmíň.
Vero se rozhlédl, přitiskl ucho ke dveřím a snažil se uklidnit zrychlený dech. Z čarodějovy ložnice se neozval ani hlásek. Princ pomalu stiskl kliku a nakoukl dovnitř. Nikde nikdo. Opatrně se proplížil dovnitř. Pokoj byl osvětlen měsíčním světlem, noční návštěvník se tedy mohl pohybovat bez nebezpečí, že si ukopne malíček o truhlu nebo roh stolu. Vero se spokojeně ušklíbl, udělal, co měl a znovu se vydal na cestu zpět hradními chodbami.



Král Dayne stál u okna v pracovně a z celého jeho těla bylo znát, že zuří. Gaidon by si toho možná všiml, kdyby nebyl tak unavený. Takhle bezstarostně vstoupil do komnaty a jako vždy se usadil v křesle u krbu.
„Nečekal jsem, že mě zavoláš hned ráno,“ pronesl bezelstně.
„To si myslím,“ řekl král nebezpečně klidným hlasem. Něco v jeho tónu proniklo i mlhou únavy obestírající čarodějovu mysl.
„Stalo se něco?“
„To bys mi měl říct spíš ty,“ nadechl se Dayne.
Gaidon se hluboce zamyslel. O drakovi král nevěděl a od včerejší noci, kdy se spolu rozešli, se nedozvěděl o nepřátelských úmyslech vůbec nic.
„Cos to provedl mojí dceři?“ přešel král dlouhými kroky místnost a zasyčel na čaroděje z bezprostřední blízkosti.
„Eh?“ zmohl se Gaidon na jedinou reakci.
„Služebná dnes našla Violino prádlo v tvojí posteli. Můžeš mi vysvětlit, jak se tam dostalo?“ začínal králův hlas nabývat na hlasitosti.
„Krucinál, cože?“ zvedl se čaroděj z křesla. „Co je to za nesmysl?“
„Já moc dobře vím, že za tebou chodí dvorní dámy. Ale nikdy jsem nemyslel, že bys zašel tak daleko, že tou svojí chlípností nakazíš i mou dceru!“ zuřil Dayne.
„To bych nikdy neudělal, to víš moc dobře,“ snažil se Gaidon o klid.
„Je jedno, jestli jsi to udělal nebo neudělal, teď už o tom určitě mluví celý hrad!“ zařval král. „Nejradši bych tě zaškrtil holýma rukama, rozčtvrtil, vykuchal a vykleštil!“
„Dayne, přece si ani na okamžik nemyslíš, že bych se zrovna já zapletl s tvou dcerou,“ bránil se čaroděj.
Král mlčel. Mlčel velmi dlouho.
„Radši se modli, ať jsi mi užitečný,“ zavrčel na konec na Gaidona. „S obrovskou chutí bych tě nakopl do tvého čarodějnického zadku a vykázal z království. Můžeš děkovat těm všivákům, že na nás něco kujou a já tě teď potřebuju tady. Ale až se to vyřeší, tak půjdeš. Je mi jedno, co jsi zač a jak jsi mocný, prostě mi půjdeš z očí.“



Tudun se šklebil. Kdepak magie, pomyslel si. Stará dobrá lest ještě nikdy nezklamala. Potěšeně v ruce žmoulal svazek listin vázaný v kůži. Otevřel ho a chvíli jím se zalíbením listoval. Z desek spadlo na zem malé psaníčko, které neslo pečeť prince Vera.
„Hej, tohle bude asi pro tebe,“ houkl tudun na jednu ze svých ak-s k’chul. Tmavovlasá dívka se podívala na psaníčko a bázlivě ho sebrala ze země. Pohlédla na tuduna. Pak pohodila hlavou a psaní opovržlivě hodila do ohně.



Princezna Viola byla rozčílená. Doufala, že ten drzý čaroděj zmizí z hradu. Ano, teď se plížil chodbami jako svůj vlastní duch a věděla moc dobře, že je u jejího otce v nemilosti. Ale to nestačilo. Chtěla, aby litoval ještě víc.
Co by mu tak mohla provést? Třeba vloupat se do jeho laboratoře, trochu mu to tam přeházet? Ne, to je dětinské. Možná by se mohla zeptat Vera, ani ten nemohl čaroděje ani cítit. Jenže princ se zase někam ztratil. Určitě má někde dostaveníčko, pomyslela si Viola závistivě. Co kdyby mu to překazila? Když se nemůže bavit ona, proč by se měl bavit její bratr?
Vykoukla ven ze své pozorovatelny v jedné z věží. Vida! Někdo se tamhle blíží k hradu jak spráskaný pes. Že by to byl její malý bratříček? No ten to od ní schytá!



Vojáci stáli tiše mezi stromy. Ak-s k’chul měly pravdu, prošli močálem naprosto bezpečně, tudun se celou dobu spokojeně usmíval, jako by vyrazil jen na odpolední projížďku. Jen král a rytíři se netvářili právě spokojeně. Měli pocit, že najednou tahají za kratší stranu provazu, spojenectví se ukazovalo jako ne tak výhodné, jak očekávali. Na první pohled se dělo vše podle plánu, vojska přešla přes močál, díky ak-s k’chul se vyhnuli pohledům ze strážních pevností a nepozorovaně se začali shromažďovat v lese, mezi hradem a bažinami. Právě teď bylo vše nejrizikovější. Museli čekat, až dorazí všechny jednotky, každá vedená jinou pěšinou a krytá jednou kouzelnicí. Kdyby se někdo z nich předčasně prozradil, bylo by vše nadarmo. Nedělali si iluze, že by měli v boji s domácími na jejich půdě velké šance. Dokud se neshromáždí všichni, bude mít početní převahu nepřítel.
Jenže když se rytíři podívali na svoje nové spolubojovníky, měli ze všeho smíšené pocity. Nomádi se na ně dívali jako na méněcenné, zvěř určenou k porážce, prostředek, který jim koupí vstup na nové území. Pak už jim k ničemu nebudou. Co pak zabrání tudunovi, aby své jezdce obrátil proti pěším bojovníkům?



Princ Vero se vracel ze schůzky. Tak dlouho na ni čekal, tak dlouho se těšil na jejich shledání. Do teď měl sucho v ústech, když ji po tak dlouhé době znovu spatřil. Stála na palouku v lese, kolem nohou se jí ovíjely kotouče mlhy, jako by jí vyzývaly k tanci. Byla štíhlá jako mladá bříza, měla na sobě světlý plášť a jezdecké kalhoty. Tmavé vlasy jí splývaly v dlouhých pletencích až k pasu.
Zastavil se a jen na ni zíral. Když na něj pohlédla, celým tělem mu projela touha a očekávání, že ji konečně naplní. Přiskočil k ní a chtěl ji políbit. Jenže ona se od něj odtáhla.
Oči měla chladné jako mlha kolem.
„Ještě ne, můj milý,“ zapředla a položila mu dlaň na ústa. „Jsem přece jenom princezna, nebudu se miliskovat někde v křoví.“
„Udělám cokoliv, abych tě mohl konečně obejmout,“ zachraptěl princ.
„Přijdu za tebou,“ pošeptala mu do ucha a její teplý dech voněl jako nejvzácnější koření. „Jen mi prozraď cestu, můj nejdražší a já za tebou dnes v noci přijdu. A až bude na obloze měsíc, budeš mít všechnu mou přízeň celou noc jen pro sebe.“
Když ho od sebe odstrkovala, měl pocit, že omdlí. Beze slova se obrátil k odchodu. Neměl sílu se na ni znovu podívat. Všechny své myšlenky a představy upíral k nadcházejícímu večeru.



Lear se opatrně protáhl. Čaroděj usnul opřený o jeho přední tlapu, nechtěl ho budit. Jenže něco se dnes večer stalo nebo mělo stát. Už z toho blázním, pomyslel si drak. Všechna ta magie a ty čarodějovy řeči ze mě udělaly uzlíček nervů.
Jenže pořád měl pocit, že ho svrbí šupiny. Natáhl se po posledním kouzelném vynálezu, který se pokoušeli s Gaidonem zprovoznit. Bylo to jen bronzové vyleštěné zrcadlo, ale zdálo se, že ze všech těch hloupostí fungovalo nejlépe.
„Ukaž mi, co víš,“ zavrčel drak na zrcadlo. A zrcadlo ukázalo.



„Dayne! Dayne! Můj králi!“ hulákal čaroděj, když se přiřítil do králových komnat.
„Co blázníš?“ probíral se pomalu král.
„Nepřátelé se shromáždili v lese nedaleko hradu, budou tu co nevidět. Je třeba zavřít brány a postavit muže na hradby. Ty, princ a princezna se ukryjte v mé laboratoři, kdyby se někdo dostal dovnitř. Je tam pro vás zajištěna cesta ven, kdybych padl. Jen ho nevyděste.“
„Koho nemám vyděsit?“ vyskočil král z postele, ale ptal se už jen prázdné místnosti.



Vero se ohlédl. Měl pocit, že ho někdo sleduje. No jistě, Viola. Určitě zase číhala na ochozu nad tajnými dveřmi, aby mu vyčinila. Tentokrát jí tu radost nedopřeje.
„Slez dolů, Violo,“ křikl na ni. „Dneska na tebe nemám náladu.“
„A kdy máš náladu, bratříčku?“ zeptala se jedovatě.
„Na tebe? Vlastně nikdy!“ prskal princ.
Viola mlčela a dívala se do mlhy za ním. Vykulila oči a otevřela ústa v údivu. Vero se otočil. Z mlhy se vynořila masa lidí, pěších bojovníků, za nimi se zdálo, že jede les kopí, už bylo slyšet dusot kopyt a dech mnoha koní.
Princ ztuhl hrůzou. Před všemi bojovníky jela na bílém koni jeho princezna, láska jeho života, kterou uctíval a zbožňoval. A které neprozřetelně daroval mapy cest přes močály a odhalil jí tajemství tajné branky na hrad.
„Utíkej,“ sotva zašeptal. „Uteč, ty huso!“ konečně našel hlas a začal sestru strkat směrem do nitra hradu.



Na hradě panoval zmatek, chaos a strach. Velitel stráží se snažil shromáždit muže a odvést je k obraně hlavní brány, když se najednou z chodby za ním vyřítili cizí bojovníci a vrhli se na jeho jednotku. Za nimi se, jako jezdci z apokalypsy, vynořila skupina zachmuřených mužů na koních. Rozhlédli se kolem a neomylně se vydali směrem ke královským komnatám. Nebyl nikdo, kdo by se jim postavil do cesty.
Obyvatelé hradu se dávali na útěk, byli zabíjeni ve svých postelích, při pokusu o obranu a ženy byly vytahovány na nádvoří a sháněny dohromady jako stádo ovcí. Dobyvatelé byli rychlí, nemilosrdní a důkladní.
„Tento hrad a vše co je v něm od teď považuji za svou kořist! Přiveďte mi krále, prince a princeznu!“ zvolal tudun, který se svými nejlepšími bojovníky právě projel hlavní branou, kterou mu otevřeli dokořán.
Jen co dozněl jeho hlas, z jedné věže vyšlehl blesk a udeřil ho přímo do prsou. Tudun padl mrtev k zemi. Jeho muži vykřikli úlekem a vzteky. Ti nejpohotovější se vydali směrem, odkud jeho smrt přiletěla.
Gaidon se vyřítil do chodby a hnal se ke sklepení, než k němu dorazí pomstychtiví nájezdníci. Jestli si myslel, že smrt velitele vojáky zastaví, byl na omylu. Spíš je to ještě víc rozzuřilo.
Na rohu se málem srazil s celou královskou rodinou, která se tam vyděšeně krčila jak králíci v noře.
„Do laboratoře, rychle!“ křikl na ně čaroděj a začal je před sebou postrkovat ke skrytému schodišti. Jenže nebyl dost rychlý. Než za sebou stačil zavřít dveře, zaslechl za sebou výkřik pronásledovatelů. „Běžte, dohánějí nás!“ zařval na princeznu, která pofňukávala a vlála za svým bratrem.
Byl to dlouhý běh po schodech a temnými chodbami. Doufali, že se v nich pronásledovatelům ztratí, ale vztek a pomstychtivost daly mužům více rychlosti a odhodlání zabít ty, kteří zavinili tudunovu smrt.
Konečně, konečně vpadli do čarodějovy laboratoře a zabouchli za sebou dveře. Čaroděj se je snažil zajistit kouzlem, ale sotva dokončil první magickou formuli, něco těžkého do nich narazilo, až se prohnuly.
„Dlouho je to neudrží,“ vypravil ze sebe Gaidon zadýchaně. „Musíte zmizet.“
„Jak?“ vykřikl Dayne. „Odtud už žádná cesta nevede.“
„Leare,“ zašeptal čaroděj sotva slyšitelně. „Dostaň je, prosím, odtud.“ Máchl rukou k malým dvířkům ve stěně. Z ruky mu vytryskl proud magie.
Dayne, Vero a Viola se otočili a ztuhli hrůzou. Z malých dvířek na ně zírala dračí hlava. Drak se tvářil nervózně a překvapeně zároveň. Vtáhl hlavu zpět do své cely a podíval se vzhůru. A poprvé po dlouhé době nad sebou spatřil výseč volné noční oblohy bez mříží.
Čaroděj začal skupinku postrkovat k drakovi. „Ty ses zbláznil!“ vykřikl Dayne.
„Lear je vaše jediná cesta ven, je to můj přítel, dostane vás na svobodu,“ horečně vysvětloval Gaidon.
Než se kdokoli další zmohl na slovo, dveře do laboratoře vybuchly a v nich stála štíhlá žena s tmavými vlasy. Chladně se podívala na prince. Pak namířila ukazovák a vykřikla. Kouzlo zasáhlo čaroděje doprostřed zad. Zhroutil se na podlahu. „Leťte! Leare, příteli, prosím, odnes je odtud,“ vydechl.
Dřív, než se kdo nadál, popadly dračí tlapy tři vzpouzející se osoby a zmizely s nimi v cele. Pak už byl slyšet jen vítr pod mocnými křídly draka, který se konečně, po dlouhé době, mohl svobodně rozletět.

Komentáře


reagovat Aierther - 2018-06-27 06:37:45
Doporučuji
Wow, nádherné, napínavé, s neočekávaným koncem. Moc hezky napsané, příběh originální, já nemám co vytknout .


reagovat Kelaira - 2018-06-25 15:51:10
Také jsem přečetla jednim dechem. Jsem nadšená a netrpělivě čekám na pokračování.

Jenom mi během čtení v hlavě utkvěla otázka... Nemohl se čaroděj dožadovat nějakého důkazu, že princezně nic neudělal?


reagovat Lohikäärme - 2018-06-25 12:57:10
Doporučuji
Huf! To mi padla čelist, přečteno jedním dechem, skvěle napsané, moc šikovně použité střihy mezi jednotlivými linkami.
Jediné, co mi tam trochu schází je nějaký popis vzhledu postav - hlavně prince, princezny a krále. Ne že by mi to nějak extra vadilo, představím si je po svém, ale myslím si, že sem tam něco mezi řádky by neuškodilo.

Konec a řadová číslovka nahrává na pokračování, tak doufám že bude.

P.S.- Nemůžu si pomoct, jméno Lear se mi prostě spojuje s Shakespearem - Král Lear. Bylo to schválně a bude z draka král?



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven