Hodina důchů

Komentář autora
Děj povídky se odehrál roku 2017 na LARPu Pustina PA.

Zde je pár vysvětlivek pro upřesnění a jednodušší pochopení:
Shial je Shaanji a příběh je hlavně o ní. Shaanji jsou humanoidní, magicky schopné bytosti, které se vyvinuly z kočkovitých šelem. Jako jedny z mála magických bytostí přežili pád magie, který zapříčinili mágové svým nerozvážným jednáním. Je to ale také velice emotivní, rozporů a strachů plné stvoření hledající samo sebe. Nechápe správně svět okolo. A zažila nejednu ztrátu, kteréžto jí v hledání moc nepomohly. Shial žije v Asylu. Asylum je takové poslední útočiště na okraji Temnoty. Temnota je neprobádaným kusem země. Je anomálií uzavřenou na určitém místě, kterou najednou potřebují všichni zkoumat a využívat k rozličným věcem (třeba k válčení jako zbraň). Je to velice nebezpečné místo.
Na pevnině zuří válka, před kterou někteří prchli vstříc Temnotě.
Kornelius byl Shial velice blízký člověk. Rok spolu v zásadě žili. Po jeho nešťastné sebevraždě Shial div nezešílela bolestí a zoufalstvím. Yrendis ji z toho tak nějak vytáhla. Yrendis je bytost velice podobná Shial, jen je naivnější a ještě méně srovnaná sama se sebou než sama Kočka. Walter S. aka Elf nebo Muzykant, je shadowelf, který je v Asylu nový a našel si práci spolu s Kočičákem (také shaanji) v Lázních a Čajovně patřící Shial a Yrendis. Kazatel Eliáš je férovej chlap. Vede Asylum a má přirozenou autoritu. Sajmon je také shaanji. Ale divná. Je Kazatelovou pravou rukou. Shial se ho obává, nevěří mu. Armín je řádový bratr. Schopný dochtor a voják, veselá kopa a dobrej vožungr.
Vertazak byl druid. Stal se drakem. Je to jedna z nejstarších postav už předešlé fantasy Pustiny. Zmizel cca 600 let před dějem příběhu spolu s ostatními draky a s Drakoniany.

Vítejte v Asylu.
Vítejte v příběhu Velké Kočky.

S pozdravem za Shial La´Vente
Mistaya/Vlče
žánr: Povídka | přidáno: 8.1.2019 (13:51) | oblíbené 2

Zavírám oči. Rozechvívá mne strach, cítím tupou, velmi silnou bolest. Propadám se. Kam? Co se děje? Co se mi to honí hlavou a proč? Slyším cizí hlasy. Ne, nejsou cizí, mluví na mne? Znám je… odkud? Co říkají? Nevím. Vzdalují se, opět se propadám. Svistot křídel? Perutě? Blány? Zahlédnu odlesk zelených šupin, hřívu. Co se to děje, sním? Žiju ještě? Jsem ještě? Vnímám cizí dech (ne nepříjemný) na svém krku, cítím podivný tlak a přitom je mi lehko. A kolem je tma. Temnota...mne kolébá? Drží mne v náručí… Opravdu ona? Ne, vím, že je to muž. Nebo není? Kdo je to? Kde jsem? KDO JSEM?

Čas jako by stál a přitom stále plyne.
Den se mění v Noc a Noc v Den zase.
A písek sype se.
Převalují se zrnka zas a zase
skryta v čase

- Čeká? A neví na co.
Den se zase kloní, v rostoucím stínu stojí
- Cítí vinu? Zvláštní...
Stmívá se, co noc přinese
nám, Ztraceným?
Bolest? Radost? Splín?

Pořád ho slyší, přesýpá se!
Den, Noc, Den, Noc, …

- Změna? Ne…
Stagnace, stálost. Strach?
- Osamění.

Blíží se to. Hodina duchů. Hodina pravdy. Hodina strachu.
Bez ladu a skladu,
vědomí putuje.


Hlasy promlouvají, vetkávají se do mého napůl ztraceného vědomí. Známé, neznámé. Jsou. Jsou víc, než se cítím být já. MY. Já? Zase ten pocit marnosti, zmatení a ztracení.
Čas běží, nebo stojí? Nějak nevím. Občas jako bych slyšelo, jak se zrnka písku přesýpají. A kolem barevný svět. Všechno září, až oči přecházejí, jen zář v mých očích pohasla. Je to jako malá věčnost, kdy všechno zešedlo. Nic mne netěší, nebaví a jsem tak samo… Dost tím sestřičku Yrendis děsím. Ale ona neví jak moc to bolí. Neví nic, ani zbla, jaké to je mít všechno a pak o to z ničeho nic přijít. Nakrčím nespokojeně nos. Už ani já to nevím, jaké to je, žít. Stalo se MY to někdy vlastně?
Blíží se to, bude to zanedlouho rok. Nekonečně dlouhý, temný rok, co jsem zase samo. Jak MY ten lumík chybí! Pořád ho vidím v každém stínu, slyším v každém zaševelení větru. Jeho slova mne provázejí. Jeho dech vnímám za zády, kdykoliv opustím Asylum. A že to dělám méně a méně, děsí mne to, že ho všude a ve všem vidím. Vím, že… že mne tu nechal. Nechtěl žít. Nemohl unést svou vinu, tak se vzdal všeho. Ale kolik jí snesu já? A já to udělat nesmím?! Proč to slovo dodržuju? Slovo dané někomu, kdo mne opustil. Kdo už není. Slíbil mi, že… že se shledáme. Stejný slib (jako já jemu) mi nedal. Slíbil mi, že mi pomůže najít důvod proč žít a když jsem ho našlo, vzal mi ho. Nesnáším ho. Miluju ho. Chybí mi. Nenávidím! Tak silně nenávidím ty, co ho to donutili udělat! Temnota! Vlastně ne ona, ale Stýv. Hieronymus, Syndikát, Pakt… Všechny je nenávidím. A tu válku v ostatním světě za mořem také! To ona mi ho dovedla a pak zase vzala…
A Sajmon tu není. A Kazatel Halelujáš mi nepomůže bez svého “Světla v Temnotách”. Ach jo, jsou jako teplí bratři. Ach bohové, začínám nenávidět i je! To nedopadne dobře! Musím ven z Asyla nebo zešílím. A venku to nebude o nic lepší! V hlavě galimatyáš. Na záda nahodím toulec a luk, za pas umístím tesák. Musím pryč…
Temnota je mlčenlivá, jaksi jiná. Ale není sama. Od chvíle, kdy jsem v útrobách jejího Chrámu pohřbilo s Vencou a Alfonzem mého Vojáčka, jeho bratra, jejich dva spolubojovníky a proklelo zpropadenýho Stýva, mlčí. Stala se MY cizí. Já jsem tu cizí. Nenávidím to tu! Miluju...
Kroky mne vedou k Chrámu, bezmyšlenkovitě jej minu a projdu dál, je mi divně pusto. Musím… jim něco donést ze zadního pole. Nepřijdu tam jen tak, vzdám jim hold, vojákům, opět. Ujdu dalších pár set metrů líně míjeje anomálie, které by jiného zmrzačily nebo i hůř. Oči upřené daleko a ještě dál, nevnímám nic, než svoje soukromé prázdno. Vejdu do pole, ale zdá se jaksi jiné. Trhnu sebou, zapomnělo jsem! Jak jsem mohlo? Stojím na okraji kráteru, rozechvěle se dívám do jeho hlubin. Tak tohle to dovede. Už jsem to viděla, jen ne v takové míře. Když to zkoušeli, moji Syndikátníci, nikdy neplýtvali tolik. Otočím se na jednu stranu a vyrazím po okraji kráteru dál. Musím najít ty žlutý květy, co tak miluju. Chci je donést… chci… on je měl taky rád, tvrdil mi to. Ale on mi nakecal věcí! Třeba, že budeme spolu. Napořád. Spolu… Vyhrknou mi slzy. Ani o tom nevím, jaksi si to neuvědomuju. Jdu dál. Bohové, jak mi ten trouba pořád ještě chybí! Mířím jinam, ani nevím kam. Náhle jako bych něco zaslechla? Opět sebou trhnu. Zmateně se rozhlédnu. Ani nevím, jak dlouho jdu a kde jsem. Nepoznávám to tu. Je to tu… jiné. Jako by tu Temnota byla i nebyla? Zachvěji se. Nevšimla jsem si proměny. Portály už přece nejsou! Rozhlédnu se kolem a zastavím. Zaslechnu šelest. Opět ucítím tu tupou bolest na hrudi a zaslechnu hlas. Nebo se mi to zdálo? Stojím, Stahuji luk z ramene. Ale opět jej vrátím zpět na jeho místo. Pokrčím rameny a zahledím se do stínů. Vypadá to tu jinak, staře. Les je… starý, ale srší něčím jiným než les v Temnotě a je jinak cítit. Zavětřím. Mému rodu není cizí lov a ač já samo si to nepamatuju, byla tu možnost běhat lesem po čtyřech, splynout se svým vnitřním, předoucím já. Být kočkou. Jako by mi to bylo blíž? Zem se zachvěje, jako by si oddechla. Zaslechnu další ševelení. Ale teď v tom docela zřetelně slyším Jeho hlas. Rozechvěji se. Snažím se jej ve stínech najít, ale podlomí se mi kolena, znovu se mi zatmí před očima. Svalím se na zem. Nevnímám.

Opět slyším hlasy a cítím se podivně pustě a prázdně. Cítím něco, co je mi moc protivné. Je to nemocniční pach, jak si uvědomím. Nemohu se hnout. Je mi slabo. Pak už vnímám jen vůni Lesa, překvapí mne to, oddechnu si. Okolo sebe vnímám něco, co bych chtělo znát. Mělo znát. Zaslechnu šelest kroků. Čtyři packy v jehličí. Hmatové fousky, švih ocasem a skok do trávy, běh s větrem v zádech. Chtělo bych… tolik bych chtělo… Co vlastně? Ale prý to nejde. Nemohu umět něco, co jsme prý uměli dřív. Není cesty jak se opět měnit v kočku. Není to jen pohádka? Osamělost a Tma. Bolest a ukrutný jekot a vřískot. Tma všude kolem, padám. Bolí...

Ucítím dotek, jemné pohlazení. Otevřu oči, rozšíří se mi polekáním. Sklání se nade mnou děvčátko, nedaleko ní v mechu a jehličí brumlá a poskakuje malé šedavě zbarvené šupinaté stvoření. Všimnu si, že i ona blonďatá dívka s popelavou pletí a elfíma ušima, má sem tam na tváři a na rukou šupiny. Zapátrám v paměti. Někoho mi připomíná… Ale to stvoření! Dyť draci už přece nežijí!
“Jsi v pořádku?” otáže se mne jemně, v hlase špatně skrývanou zvědavost. Vypadá, jako by tu na mne čekala? Natáhne ruku, aby mi pomohla na nohy. Já se ale jen posadím, na stání se ještě necítím.
“Budu, děkuji,” odvětím tiše. Necítím však strach, jen údiv. Hledím tu v lese na bytost, která by neměla existovat, ne v mém čase. Ve tvém čase? Co je tvůj čas? Prolétne mi hlavou cizí myšlenka. Drak se ke mně přiblíží opatrně si mne prohlížejíc. Dojde po chvíli blíž a jemně se dotkne čenichem jedné z mých rukou. Ty seš divná shaanji, nemáš ocas. Odmlčí se. A máš divný uši. Zavrká ještě. Přikývnu, musím se na něj pousmát. To jsou rozdíly v mém a ve tvém čase, odpovím mu.
“Ty jsi Drakonianka, že?” otáži se ochraptěle děvčátka. Němě přikývne. Les okolo potemní, opět jako by si oddechl. Zem pod námi se zachvěje. Polekám se. Dráče ale šťastně zacvrliká. Dívce se po tváři rozhostí spokojený úsměv. Rozechvěle se na ni dívám. Začíná mi docházet, že vidím něco, co bych vidět nemělo, že jsem se ocitlo někde, kde bych být nemělo. Jsou tu draci! A vnímám jinou sílu, značně se mojí nepodobající. A přitom sem patřím. Na ruce mne začne svědit a pálit znamení. Naštěstí není vidět. Náhle jsem vděčné, že mám na ruce náramek od Sajmona, skryje to. Mám ho? Ustrnu. Dívčiny oči potemní, když si znaku všimne. Ale… neuteče, ani nepoužije magii, kterou kolem ní cítím. Ale všimnu si jemně třpytivého štítu, který se kolem ní v okamžiku utvořil. Dráče vypadá zamyšleně, zřejmě jej vytváří ono. Les si opět oddechne, mech, ve kterém sedím se zachvěje. Dívka mne pobídne. “Vstávej. Chce tě vidět.” Zachvěji se. Začínám tušit a bojím se. Opatrně se postavím na roztřesené nohy, nechám se vést. Les je tak stejný a tak jiný! Vím, kde jsem... Není dobré utíkat před nesmrtelným. Kde jsem to slyšelo? Taková blbost! Ale jdu, plna očekávání. Uvědomím si, že zde si musím své myšlenky hlídat. Nedívám se po okolí, chyba! Ale co. Drakonianka mne vede do útrob lesa, až k pokroucenému, spálenému kmeni jabloně. Zachvěji se. Toto místo je silné a navíc ho opravdu znám. V mém čase je jiné. Prázdné, tak pusté a nešťastné… Za umdlévajícím kusem jabloně se zachvěje zem. Z trávy se ke mne zvedne velká hlava, cestou se mírně oklepe, setřese ze sebe mech a trávu, natočí se na mne okem. Rozechvělé čekám, co bude. Takhle velkému draku se nijak neubráním a navíc nevím, zda tu moje ubohé MY dovede čarovat. Snažím se vzpomenout si, jak se jmenoval ten druid, tedy drak, co změnil naši historii. Bylo to nějak od V! Zamyšlené hledím na dračí hlavu. Ticho najednou prolomí dunivý, ale přitom příjemný hlas. “Nedumej nad tím. Jsem Vertazak, ano, trefila jsi to, shaanji,” odmlčí se. Vykulím na něj oči. “Vy ste mne sem dovedl?” vypadne ze mne zmateně. “Jsi tu i nejsi,” zazní jeho odpověď, která mne ještě více zmate. Opět ucítím tu bolest a navíc i cizí mysl uvnitř, v sobě. Propátrává se mou bolestí, mýma vzpomínkama. Mýma… uvnitř vykřiknu. “Chtěl jsem jen vědět, co jednou bude,” dodá tiše jakoby na svou ochranu, vlastně skoro omluvně. “Nevybral jste dobře,” zkonstatuji zřejmé a drak přikývne. “Co po nás zůstane...” dodá ještě mdle, tiše, prázdně.
“My,” vypadne ze mne bezmyšlenkovitě. Drak si pobaveně odfoukne a okolo se zvíří jehličí. Zapamatuji si, jak zklamaně a zdrchaně vypadá, když se na mne dívá. Opět mne pohltí tma. A bolest, jakou jsem ještě nezažilo.

Přijde mi, že se usmívám? Někdo mě drží za ruku, slyším sestřičku? Nedaleko… nebo je to daleko? Slyším i Halelujáše. Kleje, v jeho hlase je obava, přerůstá v paniku a zděšení. Bojí se snad o mne? Tak nějak mne to zahřeje, i když je mi to vlastně jedno. Slyším i jiný hlasy… Elf a Armín? A ten… no… kvůli komu tu jsem! Strážce! Mluví o čemsi, čemu nerozumím. Ale vím jistě, že se mi to nebude líbit. Vzlykot. Kdo vzlyká? Bolí to… ne… Zase přichází tma. Nevědomí. Tělo zůstává.

Stojím na okraji něčeho, co se podobá tomu kráteru tam v Temnotě po těch cizáckejch experimentech, který jsme nedělali my. Tedy ON a jeho vojáci SCRAPáci. Kdo je dělal? Nestálo jsem tu dnes už? Stojím na hraně a nevím.
A naproti… Je to sen? Špatnej vtip? Do očí se mi derou slzy. Pálí. Nevím proč, ale stále slyším někoho nedaleko vzlykat, ačkoliv vím, že jsem tu samo s tou bolavou vizí… Protřu si oči a vidím, že je blíž. Blíží se. Můj Vojáček, můj Dochtůrek. Chce se mi řvát, chce se mi padnout na zem a proklít všechny ty, co mi nesou tuto bolestnou fata morganu. Nenávist! Pořád se blíží. Zničit je všecky! Usmívá se, oáza klidu. Můj Kornelius. Natahuje ke mne ruku, už jen pár kroků a bude u mne. Rozplyne se? Ne!? Cítím jeho vůni, topím se v jeho očích. Cítím nenávist i touhu. Chci ho obejmout a tak to udělám, i když mám tělo jako z olova a pohnout se je skoro nemožné. Mlčky mne sevře v náručí. Cítím opět Jeho teplo. Jeho vůni, Jeho dech! Zhroutím se mu do náručí, náhle, jako hadrová panenka. Svezeme se na zem, drží mne stále v náručí. Poprve promluví, dřív než to udělám já, abych ho počastovala tisícem slov, která se ve mne po dobu, která uběhla od jeho smrti, nahromadila. “Čekám tu, jak jsem slíbil Shial, ale ty tu ještě nemáš být.” Tne to do živého. Vmáčknu se mu víc do náručí. Nanovo mne rozklepe proud slz a vzlyků. “Měla by ses vrátit. Ty jsi důležitá, nemáš tu být. Něco jsi mi slíbila!” Zní tak nějak zklamaně? Vyčítavě. Tak moc bych ho chtěla praštit nebo pevněji obejmout, nějak teď nevím. Prostě nepustit ho… “Ale já nechci,” odpovím jen. “Chci být tady, s tebou.” Řeklo jsem to nahlas? Bytostně cítím, jak se nade mnou klidně usmívá a vrtí hlavou v nesouhlasu. Moje oáza klidu a bezpečí. Moje všechno. Kdysi to tak i doopravdy bylo. Vrátí se mi na mysl to, co jsem slýchalo mezi ševelením větru v Temnotě. Ta slova…
Prosím, netruchli pro mne,
nikdy jsem tě neopustil.
Čekám, čekám tu na tvůj úsměv.
Prosím, osvoboď mou duši, ať může dál.
Cítíš to? Prochází to tvými žilami,
když každý stín okolo šeptá tvé jméno.
Přeruš ten řetěz, který nás pojí.
Otevř tu klec, co mne k tobě váže…

Byla ta slova vážně jeho? Mám se ho ptát? To já ho tu držím? Já? Nejspíš… Prostě nechci zapomenout. I když… všechno pokračuje dál. I slzy se vrátily a to jsem myslelo, že už jich nemám. Tisknu se k němu. Vím, že je to naposled. Co to opadlo, vina? Strach? Vnímám opět cizí hlas. Pevně sevřu oči. Nechci… nechci odtud! “Musíš se tam vrátit, Shial, ty jsi důležitá. Já nejsem, nikdy jsem nebyl.” slyším jeho slova jako ve snu. Co to ten vořech mele?! Hledím na něj, vrývám si jeho tvář do paměti, pak zakroutím hlavou v tichém nesouhlasu. Projede mnou velice ostrá a silná bolest. Zatnu zuby a se zaúpěním pevněji uchopím Korneliovu košili, přitisknu se k němu jako bychom spolu měli opět prolnout v jednoho, jako dřív. Jedno tělo, jedna duše. Udržím se tu. Nechci zpět… Slib neslib! Nesmlouvavě mne od sebe odtáhne a pohlédne mi do očí, pak mne políbí, naposled. “Ne… prosím… ne…”


“No tak, probuď se,” musíme ji oživit, “to si na triko nevemu, no tak!” slyším jako z dálky už trochu panického Armína. To, co mi dělá, moc bolí.
“Shial! No tak!” teď je to Yrendis? “Bohové!” Vydechne jen zoufale.
Mlčky trpím, ta bolest mne zničí, napůl ještě v nevědomí. Tlak na prsou poleví, nejistě, ale přece, se srdce opět rozběhne. Trvá to. Bolí to. Nádech a výdech. A znovu. Pomalu otevřu oči. Nade mnou se sklání Yrendis, uslzená mi cosi říká a mému ubohému MY je jedno co to je za slova. Jsem přece v nemocnici, proč vlastně? Hlavou se mi honí zmatené obrazy. Draci, ON, kráter… Bolest a Temnota. Bohové, podle pachu dezinfekce jsem u Řádu?! Zděšeně sebou škubnu a málem opět omdlím. Jak je MY zle! Pohlédnu na Armína. Usmívá se povzbudivě, to mne trochu uklidní, ostatní řádoví tu asi ani nejsou. Ta bolest! Od dveří se k nám blíží Kazatel Eliáš spolu s Elfem. “Tak co tam bylo?” Optám se zastřeným, rozechvělým hlasem, jen co si uvědomím, proč tu jsem. Stále ještě ztracené tam, kde jsem před chvílí bylo, kde mne opustil už nadobro. Na okamžik pevněji sevřu oči a zaženu slzy. Dobrý, nevšimli si, snad. Sestřička s Armínem mi “div umístěný pod mým srdcem” zkouší zevrubně popsat. Celý jejich popis si pro sebe zkrátím: mám v sobě porouchaný artefakt, ale mám ho! Ten to všecko zavinil? Nerozumím ani z půlky tomu, o čem se spolu dál baví. Vlastně je mi to jedno. Mám ho, nikdo mi ho nevzal, jen… nefunguje jak má. V duchu se usmívám, ještě v mysli stále Dochtůrka, jeho blízkost. Elf se se starostí v pěkné tvářičce ke mne usadí na pelest operačního lůžka, vezme mne za ruku. Odtáhnu se a uhnu pohledem. Chtělo bych vedle sebe vidět někoho jiného… Pak mi to ale přijde líto a slabě se na něj usměji. Přece jen jej mám tak nějak rádo a mohlo bych ho trochu povzbudit. Zatváří se spokojeně až blaženě, je sladkej, Walter, Waltie. Sestřička s Halelujášem po chvíli velice spěšně odcházejí. Beze slov. SAMI. Beze mne. Elf mne s Kočičákovou pomocí dopraví do lázní, kde se ode mne nehne, až do večera. Ležím, bolest mi znepříjemňuje existenci, hlavu mám jako vymetenou. A vře ve mně vztek. Odešli beze mne…
Nechali mne tu a ani mi neřekli proč. Proč mne odvrhli? Proč nemohu být strážcem a oni ano? Proč Yrendis může a já ne? Jsem tak samo...
Část mne zemřela. Už dávno před tou hodinou… duchů a nejistot.
Cítím se zbytečné. A teď ještě o něco víc. Elf mne vezme do náručí, opřu se o jeho rameno a zavřu oči. Ne, nejsem samo, rozhodnu se, nejsem. Obejmu ho, Waltra S. Slzy kanou na jeho rameno a on mne hladí ve vlasech.


Čas se pohybuje dopředu, ale i zpět. Jen já, uvězněné v něm, musím jít dopředu a nechávat své mrtvé za sebou, daleko. Přede mnou jsou živí. Já jsem živé. Musím najít nový smysl. Nové proč žít. Nemusím zjevně hledat daleko...
Mám Lázně. Mám Kočičáka a Elfa Muzykanta. A lázeňský holky Vencu a Olivu. A sestřičku. A Eliáše. A hlavně toho nezmara bohémskýho, muzikantskýho, Elfa. Začínám se opět bát. Ale poprve po letech mohu říct, že žiju. A že žít chci. Ta operace, kterou zavinil ten potroublej Strážce, mi něco vzala a něco dala. Dala mi naději. I Hodina plná duchů, obav, starých strachů a bolestí může vést k něčemu novému, lepšímu. A to i v místech, kde nic není. Docela NIC. Jen Asylum a naše Lázně plné rostoucí naděje.

Komentáře


reagovat Mistaya - 2019-01-08 23:15:44
Tak nějak jsem zde zapomnělo uvést, že se jedná o výměnový text ze zdejší jarní literární výměny 2018.
Věnovaný je Tulačce, která mu dala popud k vzniku vymyšleným tematem.
Zpráva byla upravena: 2019-01-08 23:19:43



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven